Rozhovory

Neumím se převtělovat

Redakce (10.11.2011)

Jiří Suchý - Momentálně má v repertoáru osm her a v hlavě nosí několik nových. Ve svém Semaforu vystupuje už třiapadesátou sezonu a ještě šestnáct dalších plánuje. Pokud byste chtěli vidět Jiřího Suchého, který před pár dny oslavil osmdesáté narozeniny, zahálet, museli byste se letos v létě vypravit do Florencie, kde se se svou ženou Markétou kochal památkami. Dovolené si ale dopřává až v posledních letech. „Sám z toho, že pořád pracuju, nejsem vždycky nadšenej. To se mi tak zkrátka udělalo. Já bych hrozně rád odpočíval, ale nedovedu to,“ říká o sobě.

Máte vůbec čas věnovat se své o 45 let mladší manželce?

Většinou večer po představení buď přijde ona za mnou, nebo já za ní - bydlíme každý zvlášť, ale v podstatě za rohem. Vždycky se těším na ty okamžiky, kdy přijdu domů a tam mě čeká lehká večeře a lehká konverzace, pustíme si nějakej film a je to hrozně hezký.

Vzpomenete si v zápalu práce, že byste měl třeba obědvat? A umíte si něco uvařit?

Mám paní, která mi chodí ob den vařit a v liché dny si to, co mi připravila, ohřeju -ohřívat umím dokonale. Také se o sebe trošku starám sám. Třeba k snídani jsem si dneska udělal čaj a housku s burskou pomazánkou. Nebo uvařím bujon z kostky, do kterého přidám nastrouhanej čerstvej zázvor, a vznikne krásně voňavá polívka. A umím velice dobrý kakao, které si každý pochvaluje. Dávám do něj hodně kakaa, hodně kondenzovaného mléka, doleju horkou vodou a tak středně cukru a chutná to jako čokoláda.

A co takhle ostatní nápoje, třeba alkohol? Neříkejte, že jste na legendárních večírcích s Jiřím Šlitrem nepil.

Když se mě někdo ptá na kondici, vždycky odpovídám, že jsem nepil, nekouřil a nesportoval. Nejsem abstinent, ale ani opilec. Dvě deci vína si dám dost často, protože moje žena má víno ráda, ale další dvě deci už nechci. Dokážu si dát jednu whisku, ale druhou už ne - přestanu na to mít chuť, mám záklopku. Na večírcích se ale jen nepilo, taky se tam rodily nápady…

Právě na to jsem se chtěla zeptat, jak vlastně vznikaly vaše písničky?

Každá písnička jinak. Často vznikaly, když jsem někam šel, protože rád chodím pěšky. A jak jsem workoholik, tak jsem si v rytmu kroků říkal různé větičky, a když se mi to rýmovalo, hned jsem si to zapsal.

Jak to máte s hereckou pamětí? Při takovém kvantu textů se přece může stát, že vám něco vypadne.

Sám vůbec nechápu, že já, kterej si nepamatuju, kam jsem si položil diář, nosím v hlavě osm her. Je to nějakej jinej druh paměti. A pokud se ptáte na nějaký okno v písničce, tak se mi během posledních let asi dvakrát přihodilo. Mám na to jedinej recept, že zastavím hudbu a přiznám to. Stane se to většinou, když jsem nesoustředěnej a myslím na něco jinýho. Jednou jsem třeba zpíval a v druhé řadě seděla paní, která dávala najevo, že ji to vůbec nezajímá. Zaujala mě natolik, že jsem zapomněl, kde, na kterým místě se v té písničce nacházím.

A co jste s tím udělal?

Myslíte s tou paní? No, nechal jsem ji žít.

Vaším velkým vzorem byli Voskovec s Werichem. Co vám dali?

Naučil jsem se, že na jevišti jsem sám za sebe. Nedovedu se převtělovat; ať hraju cokoliv, jsem to pořád já. To mám od Wericha, který, ať hrál kohokoliv, byl vždycky stejný. Naučil jsem se pracovat s jazykem, protože jazzové muzice čeština moc nesvědčí. Ale V+W dokázali češtinu přizpůsobit jazzovým synkopám. Kromě toho skoncovali s pivním humorem, který tenkrát vládl.

S bratrem Ondřejem jste nyní napsali knihu Pan Werich z Kampy. Jaký vztah jste měl s Voskovcem?

My jsme se prakticky neznali. Psali jsme si, telefonoval jsem s ním, ale to je vše. Navíc mě neměl moc rád, což jsem dlouho nevěděl. Byl to takový distingovaný pán, všechny jeho dopisy byly velmi laskavé. Když ale vyšla vzájemná korespondence Voskovce a Wericha, přímo tam píše, že moje texty nestojí za nic a že jsem mu nesympatický. Pak za ním přijel Werich do Ameriky a asi ho zlomil, poněvadž se to začalo měnit. Dopisy začaly být daleko srdečnější, až nakonec napsal, že jsem velký básník. To mě vyzdvihl skoro až nezaslouženě.

Píšete hry od 60. let. Liší se dnes váš styl psaní? Přizpůsobujete se publiku?

Diváci jsou náročnější. Kdybychom jim nabídli dneska třeba Člověka z půdy, tak by nás hnali. Přitom tehdy to byl objev. Dřív jsem měl hru hotovou za dva měsíce, dnes na ní dělám minimálně půl roku. Musí být propracovanější a na každé stránce textu musí být několik vtipů, aby se lidi zasmáli. Je mi jasné, že jakmile by se v Semaforu nesmáli, přestali by k nám chodit.



Co dostal Jiří Suchý k k 80. narozeninám?

* Komplet 11 alb nazvaný Semafor, léta šedesátá, který obsahuje 275 písní
* Diamantovou desku Supraphonu za 2 320 000 prodaných zvukových nosičů v letech 1960-2011
* Sám si daroval swingový muzikál Hodiny jdou pozpátku


26.10.2011  Vlasta