Oceněné knihy

Národ proti Říši aneb O atentátu beletristicky.

Redakce (13.08.2010)

Podívejme se do obou tváří. Tváří dvou hlavních hrdinů nového českého historického románu Dva proti Říši - Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Tak se s dobromyslným mladickým úsměvem zasněně dívali 18. prosince 1941 do fotografického aparátu kdesi ve Velké Británii. Naposledy ve svém životě. Příští snímky jejich (už nehybných) tváří pořídí až gestapo v pražské Resslově ulici, po osmihodinovém boji, který svede sedm československých vojáků s několika sty hitlerovců. Bylo to přesně o šest měsíců později, 18. června 1942. Z obou mladých tváří lze vyčíst radost ze života, stejně jako smysl pro rozhodnost, kterou navýsost projeví v následujících měsících, když se budou protektorátním houštím krůček za krůčkem probíjet k hlavnímu bojovému cíli své veleriskantní diverzní mise nazvané operace Anthropoid. Autor: Zdeněk Hoření Zdroj: Haló noviny, str. 4, Naše Pravda, 3.12.2007

Metodou nevyšlapanou

Průběh atentátu na zastupujícího říšského protektora, SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha, třetího nejmocnějšího muže v Říši, provedený v ohbí dvou kobyliských ulic v dopoledních hodinách 27. května 1942, byl po druhé světové válce mnohokrát převyprávěn, dokonce i zdařile zfilmován. Jiří Šulc, autor románu Dva proti říši, zvolil pro stejný příběh cestu zatím nevyšlapanou - jeho beletrizaci. Prostudoval zřejmě vše, co bylo o atentátu u nás napsáno, prošťoural mnohé archivy a seznámil se s osudy mnoha pamětníků, aby své vidění dramatického historického tématu oblékl do hávu krásné literatury (knihu vydal letos Knižní klub). Přijme-li to česká čtenářská obec, nechci předjímat. Každopádně jde o pokus, který stojí za to -možná, že právě touto uměleckou formou přitáhne k příběhu Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka mladou a nejmladší generaci. To za prvé.
A za druhé - hodnověrnost. Věřme Jiřímu Šulcovi (nar. 1969), jinak právníkovi s patnáctiletou praxí v bezpečnostních složkách a dnes pracovníkovi ve službách Evropské komise v Bruselu, co o své práci předeslal v autorské poznámce: >Příběh operace Anthropoid je skutečný. Skuteční jsou i lidé, kteří v ní sehráli své role, popis jejich charakterů a činů je založen na podrobném průzkumu dostupných pramenů. Sled událostí v této knize odpovídá skutečnosti.

Sedm mužů v pravoslavné kryptě

Operace Anthropoid, smělá akce exilové zpravodajské služby šéfované plukovníkem Františkem Moravcem, však neskončila jen kýženou smrtí kata Heydricha. Uzavřela ji až 18. června 1942 hrdinná smrt sedmi výsadkářů, které svedl osud do nehostinné krypty pravoslavného chrámu v pražské Resslově ulici. Jejich jména právem patří do galerie národních mučedníků: vedle Kubiše a Gabčíka to byl i třetí aktér atentátu Josef Valčík ze skupiny Silver A, Adolf Opálka ze skupiny Out Distance, Josef Bublík a Jan Hrubý, oba ze skupiny Bioscop, a Jaroslav Švarc ze skupiny Tin. Někteří výsadkáři, vycvičení ve Velké Británii, zahynuli na jiných místech nebo byli popraveni, někteří se sami vzdali svých životů, aby neohrozili kamarády nebo odboj. Dva, žel, zradili - Karel Čurda a Viliam Gavrik. Jiří Šulc věnuje pozornost jen některým z nich, nicméně na širším pozadí českého domácího odboje orientovaného na londýnský exil. Svěžím vypravěčským jazykem utkal o tom cenné poselství.

Masová vražda v Mauthausenu

Zcela mimořádnou autorovou zásluhou je však postavení literárního pomníku mnoha dalším, převážně civilním hrdinům příběhu. Jmenuje je poctivě jméno po jménu, leckde zcela objevně. Protože úspěch operace Anthropoid by nebyl možný, kdyby se svými činy nepostavili proti Říši čeští vlastenci z nejrůznějších vrstev protektorátní veřejnosti, včetně dětí. Neméně zasvěcenou sondu věnoval i druhé straně mince - ďábelské dílně gestapa a SS. Autor je i v tomto případě maximálně věrný pravdě, pokud si ji sám ověřil. Takže neujdou jeho pozornosti ani zbabělci. Za ukrývání výsadkářů stejně jako odbojových pracovníků ze všech politických směrů nacistický režim krutě trestal. V případě operace Anthropoid poslal do koncentračního tábora Mauthausen jak rodinné příslušníky výsadkářů, tak i celé rodiny lidí, kteří v sobě našli dostatek odvahy podat aktérům atentátu pomocnou ruku. V Mauthausenu se jim Říše 24. října 1942 krutě pomstila: v tento den v tomto likvidačním koncentračním táboře zavraždila 264 českých lidí. Jindřišce Novákové, která statečně dovezla domů ostře hledané Kubišovo kolo, bylo teprve čtrnáct. Jedna z hlavních, a řekli bychom i klíčových občanských opor operace Anthropoid - Jan Zelenka zvaný Hajský z odbojové skupiny Sokola, který vojákům zajistil dokonce i úkryt v kryptě - předešel svému zatčení, stejně jako výsadkáři, sebevraždou. Gestapo však - jak známo - posílalo po atentátu na popravu i za jeho pouhé schvalování mnoho dalších lidí, často i z jiných důvodů. Mezi popravenými byl například Vladislav Vančura, velký český spisovatel. Okupanti srovnali se zemí dvě české vesnice. Autor se odvolává na zpravodajské odhady, že po atentátu popravilo gestapo čtyři až pět tisíc lidí. Jiné zdroje hovoří dokonce o šesti tisících.

Bez vojáků bychom to nedokázali

Jiří Šulc se pokusil najít odpověď i na otázku, kterou si naše veřejnost kladla za protektorátu, kladla si ji po válce a leckdo si ji klade dodnes: nebyla Heydrichova smrt vykoupena za příliš vysokou cenu? Prezident Edvard Beneš se ve svých memoárech zmínkám o pozadí atentátu a o svém možném souhlasu s ním zdaleka vyhnul. Jiří Šolc nikoliv. Podle něho se oba hlavní aktéři operace Anthropoid s prezidentem osobně setkali a o jejím průběhu ho plukovník Moravec informoval. Když se domácí odboj pokusil atentátu zabránit, Beneš dává šéfovi zpravodajské služby k dokončení operace volnou ruku. Na závěr románu se autor pokusil jakoby epilogem vtáhnout prezidenta Beneše jednoho letního dne roku 1942 do příběhu ještě jednou. Dovolím si o této epizodě delší citaci:
Asi jste neslyšel dnešní řeč pana Edena v parlamentu, že?zeptal se Beneš. Pan ministr zahraničí vysoce ocenil statečný odpor československého lidu proti Němcům a ujistil, že podobná zvěrstva jako Lidice nikdy nebudou zapomenuta. Hlavní část jeho prohlášení byla doručena našemu ministrovi zahraničí jako oficiální diplomatická nóta britské vlády. Dokázali jsme to, Britové odvolali svůj podpis pod Mnichovskou dohodou. Jelikož Francouzi zřejmě brzy udělají to samé, je tohle záruka toho, že Československo bude po válce obnoveno ve svých původních hranicích. Moravec pozorně sledoval výraz starého muže. Nevypadáte příliš šťastně, pane, konstatoval. Já samozřejmě jsem šťastný, řekl (Beneš) potichu. Ale nemohu zapomenout cenu, jakou nás to stálo. Bude obtížné naše důvody jednou vysvětlit těm, kteří válku přežijí, řekl. Ale kdyby se to nestalo, nikdy bychom naše spojence nepřesvědčili. Bez našich vojáků bychom to nedokázali. A pochopitelně beze všech lidí doma, kteří jim pomáhali. I když to pro řadu z nich také znamenalo smrt. Jen díky jim dokážeme jednou Československo obnovit. Tohle všechno se podařilo jen díky těm mužům - oni vlastně zachránili budoucnost naší země. Je to zvláštní, plukovníku, pamatuji si, jak se oba pořád smáli, když jsme se setkali, ale nemůžu si vybavit jejich jména. Gabčík a Kubiš, pane. Ach ano, tak. Gabčík a Kubiš. Skupina Anthropoid, že? Beneš vzpomínal na rozesmáté tváře Gabčíka a Kubiše. Doufám, že budeme vaší oběti hodni, zašeptal.

Tajemství Ďáblického hřbitova

Jak Šulc uvádí, hlavy všech sedmi výsadkářů, kteří 18. června 1942 v Resslově ulici padli, gestapo nechalo oddělit od těl. Hlavy Jana Kubiše i Jozefa Gabčíka byly prý dokonce zakonzervovány, ale v dubnu 1945 se zřejmě navždy ztratily. Už za hranice románu dodejme, že ostatky hrdinů byly prý hozeny do anonymních jam na hřbitově v Ďáblicích. Jak uvedl deník MfD (3. října 2007), výzkum expertů Vojenského historického ústavu odhalil tajemství tohoto hřbitova, když objevil místo, kde těla sedmi statečných mužů spočinula. Výsadkářům i odbojářům má být podle tohoto deníku odhalen na ďáblickém hřbitově pomník. Život tak dopisuje i příběh románu Dva proti Říši. Příběh z jedné velké kapitoly československého protifašistického odboje. Příběh, ve kterém - jak to literárně zdokumentoval Jiří Šulc - ostatně stáli proti Říši nejenom ti dva.