Rozhovory

Na Kubě cítím pohodlné uvěznění

Redakce (13.08.2010)

Pohled na režim Fidela Castra formou deníčku mladé dívky přináší kniha kubánské autorky Wendy Guerrové Všichni odcházejí, která vychází v češtině. Básnířka a prozaička z Kuby na rozdíl od mnoha krajanů neodešla - říká, že zůstává i proto, aby mohla psát o tom, co se na ostrově děje. Působí křehce a zranitelně, docela jako hrdinka posmutnělého příběhu Všichni odcházejí, který právě vyšel česky. Kubánská spisovatelka Wendy Guerra (1970) na rozdíl od mnohých z Kuby neodešla. Žije tam a vypráví tamní osudy. Autor: Alice Horáčková Zdroj: Mladá fronta DNES str. 9 Kultura, 20.5.2008

Nakolik se vám dospívající hrdinka Nieve podobá?

Nieve bych popsala jako samu sebe, když jsem byla malá. Zavřela bych oči a myslela na své dětství. Vychází z mého deníku, který jsem si psala od sedmi let a jenž se stal páteří mého příběhu. Velká část je osobní, další kombinací osudů lidí, kteří se mnou žijí na Kubě. Problémy s otcem i soud jsou mé vlastní. Naproti tomu ve válce v Angole nebyla má matka, ale matka mé kamarádky.

Nieve znamená španělsky sníh. Je ta dívka tak křehká?

Sníh je sice křehký, ale stejně tak může být obrovskou lavinou, která člověka udusí a dokáže odříznout vesnici. Podobně jako od ostatního světa izoluje eskymáky. Je to ostrá, řezavá krása ledového krystalu. A zároveň je to kontrast, protože karibská oblast je od sněhu velice vzdálená. Zatímco pro vás je sníh něco normálního, na Kubě znamená něco zvláštního, ojedinělého, podivného. Proto je zvláštní i Nieve.

Osobní knížka na svého autora leccos prozradí. Nebála jste se toho?

Pracuji se svým deníčkem. Slouží k historické dokumentaci, protože oficiální kubánské dějiny končí revolucí roku 1959, odtud se dá historie popsat jen uměním. Vím, že se tím odkrývám a možná i podstupuji určité nebezpečí, ale to je má volba.

Zazlíváte dnes něco otci, který vás bil a nechal hladovět?

Ten vztah byl velice obtížný, ale dá se říci, že po jeho smrti jsem mu odpustila. Všechno je pryč.

Knihu jste nazvala Všichni odcházejí. Nikdy jste netoužila odejít?

V knize chci odejít a v té době jsem to chtěla. Ale raději se dívám na to, jak odcházejí ostatní a já zůstávám. Když se člověk narodí na určitém místě a prožije tam život, je normální, že tam i umře. Na Kubě stále žije dvanáct milionů lidí, takže ti, kteří odešli, byli menšinou, včetně exilových autorů, jejichž práci obdivuji a mám mezi nimi mnoho přátel. Ale abych mohla psát o tom, co se děje, musím zůstat na Kubě.

Připadá vámKuba stále jako „pohodlný kriminál“?

Na Kubě cítím pohodlné uvěznění, venku pocit nepokoje, nejistoty. Ale jako všechny emoce je i tato prchavá: vytrácí se, když plavu v moři, když se miluji, jsem s přáteli či se procházím po městě. Souvisí to s tím, že nemohu publikovat, že je nade mnou určitý dohled. Na druhou stranu musím zdůraznit, že Kuba už je dnes jiná, pomalu, postupně se přístup mění.

Začínala jste jako básnířka. Proč jste tak dlouho otálela s prózou?

I když jsem deník psala od dětství, dlouho jsem se necítila dostatečně vyzrálá, abych ho zpracovala prozaickou formou. V roce 2004, kdy mi zemřeli oba rodiče, jsem se rozhodla, že je načase, abych se o vše podělila.

Chcete prý psaním vyhnat ďábla. Už jste to dokázala?

Není to ďábel v biblickém smyslu. Jsou to vnitřní démoni, šamanské přízraky, se kterými musí Nieve zápasit. Doufala jsem, že touto knížkou je ze sebe setřepu a očistím se.

Pokračujete ve svém deníku?

Než jsme se setkaly, psala jsem o Praze. Je pro mě důležitá, Kundera byl záchranou v době největší represe. Když jsem měla jako malá otázky, máma mi podala jeho knihu, v níž jsem našla všechny odpovědi. Nejsem melodramatická, spíš dramatická, ale mám tu chuť brečet: české sklo šlo koupit v Domě české kultury v Havaně, maxipes Fík je spojený s mým dětstvím. Nebo loutky na ulicích - můj otec byl dramaturgem loutkového divadla. Dramatik Václav Havel stál u velkých politických změn, můj otec by to asi nedokázal, byl alkoholik. Všechno to na mě dýchá.