Rozhovory

Mystik s rozumem v hrsti

Redakce (20.09.2010)
Mystik s rozumem v hrsti Mystik s rozumem v hrsti

Jeho první titul Život po životě vyšel v roce 1975 a způsobil u čtenářů i u odborné veřejnosti senzaci (u nás se tehdy šířil samizdatově) a dodnes se ho prodalo přes 13 milionů výtisků, celkem ve třiceti jazycích. Moody přijel do Prahy před pár týdny už podruhé na pozvání společnosti Felicius u příležitosti dalšího vydání svého bestselleru Život po životě. Knižní klub vydal v češtině také jeho knihu Život po ztrátě a chystá Doteky věčnosti (zkoumání zážitků sdílené smrti). Rozvážný, moudrý, zralý a stále usměvavý muž velkého rozhledu se novinářům svěřil, že k životu nepotřebuje nic než svou velkou knihovnu. Při soukromém rozhovoru k tomu ještě přidal svou ženu, profesí novinářku, a dvě malé adoptované děti, devítiletou CarolAnne, indiánku z kmene Černonožců a dvanáctiletého chlapce mexického původu Cartera. V jeho velké rodině jsou i dva vlastní dospělí synové a dva vnuci.

Jak jste se vlastně ke zkoumání posmrtného života dostal?>
Oklikou. Byl jsem vychováván docela racionálně a v přesvědčení, že život po smrti končí. Otec byl chirurg a půPokračování sobil jako vojenský lékař ve druhé světové válce na frontě v Pacifiku. Strašlivé věci, které tam viděl, byly celkem zřetelným potvrzením, že život smrtí končí. Ani on, ani já jsme nebyli nábožensky založení lidé, ale když mi bylo asi dvanáct, otec nás začal vodit do kostela. Vůbec se mi to nelíbilo. Chtěl jsem být astronomem a Bůh se do mých snů nevešel. O zážitky blízké smrti jsem se začal zajímat v roce 1962, kdy jsem studoval prvním rokem filozofii na univerzitě ve Virginii. Specializoval jsem se na starověkou filozofii a logiku a začal číst Platona, který se okamžitě stal mým celoživotním hrdinou. I když mě nikdy předtím nenapadlo, že by po smrti mohlo ještě něco být, v Platonovi jsem našel posmrtný život jako stěžejní část jeho učení. A tak tohle téma začalo být důležité i pro mě. Můj zájem o život po smrti byl a je dodnes hlavně filozofický.

Občas ale býváte spojován s parapsychologií. I vzhledem k tomu, že nejste jen filozof, ale také lékař-psychiatr, to určitou logiku má.
To je ale omyl a nedorozumění. Rozhodně žádný parapsycholog nejsem a dokonce se od tohoto pohledu distancuji, aniž bych chtěl jeho stoupence nějak zatracovat. Pokládám jen jejich pohled většinou za poněkud naivní. Nejpřesněji definici „života po životě“ formuloval v osmnáctém století skotský filozof David Hume, snad největší skeptik všech dob, když řekl: „Ve světle rozumu se zdá být obtížné prokázat nesmrtelnost duše.“ Dodal pak, že k tomuto účelu potřebujeme nový druh logiky a nové způsoby používání mysli, které nám tuto logiku umožní pochopit. Aristotelská logika, kterou užíváme dodnes, nám to neumožňuje, protože život po smrti je vlastně protimluv. A ten u Aristotela, kde je vše změřitelné a kde není prostor pro iracionalitu, není přípustný. Smrt je dodnes i ve slovníku definovaná jako konečná a nevratná. Dosavadní logikou rozumu opravdu život po smrti vysvětlit nelze. Nebo alespoň donedávna nešlo. Všechna ta léta, co život po životě studuji, jsem ale čím dál víc přesvědčen, že výpovědi lidí, kteří se ocitli na pokraji smrti, a také jejich blízkých mají reálný a seriózní obsah. Rozhodně to nejsou halucinace vzniklé z nedostatku kyslíku při umírání, jak to tvrdí ti, kteří s námi polemizují.

Jaké zážitky nejčastěji popisují ti, které zpovídáte?
Lidé, kteří přežili klinickou smrt, pociťují ztrátu času. Neexistuje pro ně ani čas, ani prostor. Ne náhodou se stavu, který prožívají, říká „odejít na věčnost“. Lidé popisují nejčastěji průchod jakýmsi tunelem, na jehož konci na ně čeká uklidňující světlo. Poté se jim promítne panorama jejich života, s blízkými, rodinou i přáteli, kteří již zemřeli. Pak vidí zpětně svůj život. Vidí ho zároveň najednou i po částech. Sami jsou v roli pozorovatelů, nikoli účastníků a jsou vlastně vždycky v kůži toho druhého, s nímž se v životě setkali. Cítí bolest toho, komu ublížili, a radost všech, kterým ji způsobili.

Nakolik se lidé po návratu „z tunelu“ mění?
Lidé se z klinické smrti vracejí opravdu jiní. Nebojí se smrti a většinou mají chuť a potřebu změnit svůj život a jeho hodnoty. Dosavadní hon za čímkoliv, ať už to byla sláva, peníze nebo i vědomosti (to je můj případ), to všechno se jim začne zdát nedůležité, někdy i směšné. Začnou si uvědomovat, že jediným smyslem života je láska. Samozřejmě, že všichni se rázem nestanou svatými, ale posune je to na duchovní cestu. Začnou se učit rozvíjet schopnost milovat a prožívat vztahy s lidmi. Rozhodně všichni docházejí k přesvědčení, že to, co nazýváme smrtí, je vlastně jen přechod k něčemu jinému a není důvod se tím zneklidňovat.

Jaké jsou zážitky těch, kteří s umírajícími sdílí jejich situaci? I oni pociťují něco zvláštního?
Dnes už s jistotou víme, že zážitky, jaké popisují umírající, zakoušejí i jejich nejbližší. Tito lidé často vyprávějí, že cosi jako duše opouští tělo umírajícího. Opakovaně jsem slyšel blízké popisovat, že se jim promítl panoramatický obraz života zemřelého. Někteří dokonce viděli sami sebe i umírajícího z jakési jiné dimenze. O tomto fenoménu, který nazývám zážitek sdílené smrti, píšu v knize Doteky věčnosti.

Vy sám se smrti bojíte?
Musím přiznat, že se bojím hodně věcí. Auto jsem neřídil už dvacet let a doufám, že už nikdy řídit nebudu. I jinak jsem velmi bojácný a plachý člověk, rozhodně se bojím bolesti a taky se bojím, že moje děti budou trpět. Mám i sociální fobii. Na party si vždycky stoupnu do kouta a doufám, že mě nikdo neosloví. Přesto, že mám všechny tyhle strachy, tak upřímně říkám, že smrti se nebojím. Bojím se života. Taky chci žít tak dlouho, abych svoje děti viděl vyrůstat do dospělosti, než budou schopny se sami o sebe postarat.

Myšlenka života po smrti úzce souvisí s fenoménem reinkarnace. Jak jste s ní svoje výzkumy propojil?
Byl to Pythagoras, který myšlenku reinkarnace přinesl do západního myšlení. Napsal, že sám si pamatuje osm svých minulých životů. Platon také věřil v reinkarnaci a hodně o tom psal. To je kontext, který mě zajímá. Dnešní populární mytologie o reinkarnaci je obvykle falešná a mělká, slyšíme, že každý byl nejmíň Napoleon či Kleopatra nebo že lidé věřící v reinkarnaci jsou hysteričtí či neumí kriticky myslet. Faktem ale je, že ve starověké filozofii byly reinkarnace i posmrtný život něčím přirozeným a nikdo se nad nimi nepozastavoval. Západní myšlení je na starořeckém postaveno, jen si to už neuvědomujeme a nepřipomínáme. I skeptik David Hume napsal, že reinkarnace je jediná, i když vágní, možnost života po smrti.

Nemrzí vás, že filozofie, kdysi královna věd a základ klasického vzdělání, je už řadu let vytlačována ekonomií a dalšími „exaktními“ obory a stává se z ní Popelka mezi vědami?
Dnešní doba je zasvěcená touze po okamžitém uspokojení. Hloubka a hledání souvislostí typické pro filozofii. Pokračování se dnes jeví jako pomalé, a tudíž „neefektivní“. Protože zapomínáme na klasické vzdělávání, nevíme, odkud naše civilizace pochází a jednou budeme objevovat věci dávno objevené starým Řeckem. Světu se dnes nechce přemýšlet a já jen doufám, že se mýlím, jinak by svět spěl opravdu ke katastrofě. V moderním myšlení pokládáme duchovní a intelektuální myšlení za dvě různé věci. Ve starém Řecku by rozdělení mezi intelektuálním a spirituálním nebylo myslitelné. Ani u Aristotela ani u Platona. Zkoumání zážitků smrti spojuje oba pohledy v jeden. V tom jde o zkoumání esenciální tak, jak to uznávaly a uvědomovaly si to všechny národy starověku. Zážitky setkání se smrtí jdou až k počátkům lidské rasy. Celý starověk se o nich zmiňoval, a když je dáte dohromady, vytvářejí jednolitý obraz toho, čemu lidé říkají život po životě.

Zážitky na prahu smrti a jejich zkoumání vyvolávají naštěstí velký zájem i dnes. Proč?
Nabízí lidem naději. Zkušenosti těch, kteří se ocitli na druhém břehu, jsou vesměs pozitivní, a tak moje zkoumání těchto zážitků přináší lidem určitou terapii, úlevu od bolesti. Zvlášť v nejtěžších dobách truchlení pomáhají překonat lidem strach ze smrti. A není ani třeba přinášet vědecký důkaz o posmrtném životě. Zatím stačí, že o těchto prožitcích podáváme svědectví.

Ve vašem soukromém ústavu, který jste nazval Divadlo mysli, se lidé mohou pokusit o setkání se svými blízkými zemřelými. Jak se ten proces dá popsat?
Pokusil jsem se tam o obdobu toho, co existovalo ve starém Řecku. Řekové budovali věštírny, takzvaná orákula zesnulých, kde se snažili o kontakt se světem na druhém břehu. Dlouholeté studium starořeckých filozofů mě přivedlo k myšlence, že tato orákula jsou základem vývoje západního myšlení. Kdo čte starověké texty, tak pochopí, že šlo i o formu truchlení, tedy terapie pro pozůstalé. Orákula nacházíme ve spisech Plutarcha i Herodota a dovídáme se, že šlo o jeskyně či stavby v podzemí, v nichž se pomocí různých technik dosahovalo vizionářských stavů mysli a skrze ně spojení se zemřelými. Já sám jsem v Alabamě vybudoval místnost se zrcadly a byl překvapen, že téměř polovině lidí se podařilo setkat se nějakým způsobem se svými zemřelými. Popisuji to v knize Život po ztrátě.

Zkušenost klinické smrti vnímá většina lidí jako šťastný zážitek. Existují i nepříjemné či bolestné zkušenosti?
Dá se říct, že blízkost smrti v sobě vždycky nese, zvlášť pro někoho, nepříjemný moment v tom, že se člověku promítne celý jeho život. Znovu prožívá, co udělal druhým lidem, ale z jejich pohledu.

Proč se vlastně lidé po zážitku smrti vracejí zpět? Mohou si vybrat? Jak tuto situaci lidé popisují?
Často říkají, že nevědí, proč se vrátili. V jednom okamžiku se nacházejí v jasném zářivém světle a v dalším jsou zpátky ve svém těle. Někdo vypráví, že mu kdosi řekl: Tvůj čas ještě nenastal, musíš se vrátit. Jiní vyprávějí, že si mohli vybrat, jestli zůstanou nebo se vrátí. Mnoho lidí si je jisto, že se vrátili kvůli dětem nebo kvůli nějakému poslání.

Vyplývá z návratu z druhého břehu fakt, že duše skutečně opouští tělo?
Spíš bych řekl, že v okamžiku smrti se mění naše perspektiva. Vědomí přestává být spojeno s tělem. Přičemž vědomím není myšlen mozek, protože ten zůstává v těle.

Jak se dá formulovat prostor, kam lidé po smrti odcházejí?
Ptát se po prostoru znamená ptát se neadekvátně. Všichni, kdo prožili klinickou smrt, vypovídají, že smrt neprožili ani prostorově, ani časově. Byl to zážitek mimo naše chápání času a prostoru.

O vašich knihách se často píše, že podávají vědecký obraz života po smrti. Vy sám se tomu ale bráníte. Jak tomu tedy je?
Popisuji zážitky klinické smrti, což jsem nikdy nepovažoval za vědecký důkaz života po smrti. Téma života po smrti ještě nedosáhlo takového stupně, aby mohlo být formulováno vědecky. Rozčiluje mne, když se někdo ohání vědeckými důkazy, které se k tomuto tématu dají těžko nalézt. Nemám rád ani to, když jsem označován za experta na posmrtný život. Na toto téma neexistují experti. Je to velmi intimní a osobní téma, se kterým se každý musí vypořádat sám a v tichosti svého srdce.

I když se nepokládáte ani za vědce, ani za parapsychologa, je pro vás vědění důležité. Jak se spolu perou víra a vědění při zkoumání posmrtného života?
Já se ve svém životě snažím, abych „jen věřil“ v co nejméně věcí, protože si myslím, že to může být překážka poznání. Hlásím se ale k duchovnímu usilování, protože to je součást poznávání. Raná řecká filozofie se na svět takto dívala. Intelektuální život nebyl od duchovního oddělen. Pojem pravda mohl vzniknout jen ve spojitosti s racionálním myšlením. Naše vlastní zkoumání je na cestě k pravdě vždycky důležité. Jsem skeptik, který si nejvíc cení vlastní zkušenosti. Až budou mít lidé osobní zážitky, nebudou potřebovat experty, kteří by jim radili, co si mají myslet.

A co když zážitky mají a neumějí je popsat?
Naše řeč skutečně nedokáže smrt dobře popsat. Zážitky se životem po životě jsou velmi neostré. Člověk vlastně vůbec neví, o čem mluví, když říká, že přežil svou smrt. Neexistuje jednoduchý způsob, jak vyjádřit něco, co se děje po smrti. Většinou k tomu používáme metafory a obrazy. Láska je například něco, co smrt přežije. V zásadě si myslím, že otázka, zda existuje život po smrti, není otázka pro vědu. Proto si každý musí odpovědět sám.

Jak se díváte na úspěch své prvotiny z pohledu dneška? Očekával jste, že se vaše kniha stane bestsellerem?
Vůbec ne. Představoval jsem si, že si jí všimne pár doktorů medicíny, nic víc jsem ani ve snu neočekával. Její úspěch si vysvětluju tím, že vyšla v pravý čas. V době, kdy se stejnými otázkami zabývalo množství lidí, a já byl první, kdo je vyslovil nahlas.

Jak chutná úspěch?
Já na něm miluju to, že se mohu setkávat s tolika zajímavými lidmi, které bych při své plachosti jinak nikdy potkat nemohl.

Jak se vám žije v současné Americe?
Jsem obdivovatelem Obamy, volil jsem ho. Kdokoliv jiný by usedl na jeho místo, nemohl by naplnit tu strašnou odpovědnost a vyřešit tu spoustu problémů, které Amerika v současnosti má. Jsem mu vděčný za to, že to alespoň zkouší.

Máte dva doktoráty, ale vědec nejste. Co tedy jste?
Mystik s rozumem v hrsti.

>A jak byste charakterizoval výsledky svého zkoumání?
Svět je pro mne stále plný překvapení. Výsledkem je, že nevím skoro nic.

20. 9. 2010 Literární noviny, str. 22 rozhovor, Dagmar Sedlická