Rozhovory

Muži tvoří velké dějiny, ženy v nich musejí žít

Redakce (09.09.2013)

Zprvu to byl jen nenápadný koníček. Vladimíra Klimecká po nocích psala a doma, až na dceru, nevěděli co. Hned její druhá knížka, nazvaná Druhý život Marýny G. – ale letos zabodovala. Zvítězila v Literární ceně Knižního klubu. A autorka, která jinak pracuje ve státní správě, teď cítí, že má životní příležitost.

Co vás přimělo, abyste se přihlásila do literární soutěže?

Vím o ní už dlouho, protože jsem mnoho let členka Knižního klubu. Protože odjakživa ráda píši, tak ve mně několikrát hlodalo pokušení přihlásit se. Druhý život Marýny G. jsem dopsala loni v prosinci, krátce před uzávěrkou příspěvků do letošního ročníku, a tak jsem to zkusila.

Zúčastnila jste se i předtím nějaké podobné soutěže?

Několik let zpátky jsem se do jedné přihlásila s románem Poturčenec. Tehdy jsem knihu napsala cíleně, aby spadala do požadované kategorie literatury pro děti do patnácti let.

Sice jsem nevyhrála, ale dostala jsem se mezi patnáct nejlepších, což jsem tenkrát považovala za úspěch.

Tentokrát už jste ale zvítězila, jak dlouho jste na oceněné publikaci pracovala?

Hodně dlouho, skládá se z mnoha vzpomínek i projitých materiálů. Nejintenzivnější práce trvala asi čtyři až pět let. Cesta k samotnému psaní ale trvala ještě déle, první krok je pokaždé nejsložitější.

Vedle psaní chodíte do běžného zaměstnání. Píšete knihy po večerech?

Většinou ano, když se rodina uloží a je klid, tak si potom sednu a píšu (smích). Samozřejmě mě to baví, jinak bych to dělat nemohla.

Jak reagují členové rodiny na váš úspěch?

Zpočátku vůbec neřešili, co tvořím a o čem píšu, prostě to brali tak, že si něco pro sebe smolím (smích). Až když kniha dostávala nějakou formu, tak si určité části nebo nějakou povídku přečetli. Celek jako takový ale zatím četla pouze dcera, s tou jsem to i jako ženská konzultovala (smích).

A jak jste u dcery uspěla?

Byla spokojená, pro mě je zásadní, že tomu porozuměla i proto, že je jiná generace a může určité věci vnímat a chápat jinak.

Na pozadí historických událostí dvacátého století, které hýbaly světem, vyprávíte o ženách, téma žen se prolíná celým románem. Považujete se za feministku?

Určitě jsem pro práva žen, souhlasím s tím, že ženy se mohou samy rozhodnout o tom, co a jak budou dělat. Na druhou stranu mi ale není blízká přemrštěná touha některých žen být za každou cenu jako muži. Zastávám tradiční názor, že žena si musí ve společnosti zastat svoji úlohu, a muž také.

Sama často přemýšlím o ženě jako takové, co znamená pro společnost a proč tady vlastně je. Řekla bych, že právě ženy jsou hybnou silou tohoto světa. Často o tom ani nevědí, jindy se naopak vrhají do mužského světa, a potom bohužel zůstává jejich místo prázdné. Román odhaluje životy žen, které žijí tradičním ženským údělem, tak, jak velí příroda.

Čtenář si také uvědomí, že ženy měly svoji roli i v dobách válek, kdy se všichni soustředili jen na muže, kteří bojovali na frontách.

Myslím si, že muži tvoří velké dějiny, zatímco ženy musí v těch velkých dějinách žít. Ony musejí i ve válce vychovávat děti, starat se o rodinu… Ženu nezajímá, jak dopadne bitva, ale jestli se jí manžel či syn vrátí živý domů, nebo jestli bude doma co jíst.

Inspirovala jste se při psaní výhradně historií vaší rodiny?

Ano, protože můj rod celým tímto obdobím prošel. Odjakživa jsem shromažďovala vzpomínky starší generace, při psaní jsem čerpala také z kronik i jiných zdrojů. Neřekla bych ale, že postavy jsou zcela autentické, musela jsem si je trochu dotvořit. Jsou to příběhy mé rodiny, prostředí mé rodiny, ale nemůžu říct, že třeba Marina je stoprocentně moje babička, protože jsem s ní nežila.

Změní vám vítězství v Literární soutěži Knižního klubu život?

Jsem zvědavá a čekám, co se bude dít (smích). Byla bych ráda, kdyby to změnilo můj život v tom, že začnu víc psát. Že budu mít více příležitostí tvořit, a to nejen do šuplíku. Vím, že mám možná životní šanci, protože jsem dosud vydala jen jednu knihu, Poturčenec, a ani to nebylo vůbec jednoduché.

Jak taková snaha o vydání vlastní knihy vypadá?

Vydala jsem si ji vlastním nákladem za pomoci sponzorů a města Hodonína. Všechny korektury a úpravy jsme dělali společně tak nějak na koleni, sami jsme knihu tiskli, skládali… Byl to dlouhý proces, a ve výsledku tomu stejně něco chybělo – reklama, distribuce a podobně, a tak se román dostal jen mezi okruh známých lidí a rodiny. Tehdy jsem nevěděla, jestli si více cením toho, že jsem knihu napsala, nebo že se nám podařilo dostat ji do knižní podoby (smích). Každý autor, který chce prorazit, to má velmi složité.

Chtěla byste se věnovat spisovatelství profesně?

Nevím, jak bych to zvládla, když mám periody mezi jednotlivými tituly osm až devět let (smích). Určitě by se mi to líbilo, ale neberu to jako nutnost, nechávám to osudu. Psát však budu určitě i nadále, protože s nějakými malými prodlevami píši a zaznamenávám různé příběhy odmala.



9.9.2013  Pražský deník