Rozhovory

Murakami mezi dvěma světy

Redakce (26.10.2012)

Orwell ve slavné antiutopii 1984 pohlížel do budoucnosti, kde vládne anonymní Velký bratr. Murakami se v románu 1Q84 naopak ohlíží do minulosti, do světa, který ovládají zrovna tak anonymní Malí lidé, říká Murakamiho dvorní překladatel Tomáš Jurkovič. Haruki Murakami byl jeden z nejžhavějších favoritů na udělení letošní Nobelovy ceny za literaturu. Mimo jiné díky úspěchu světového bestselleru 1Q84, jehož první část v pondělí vychází také v Česku. Stejně jako předešlá Murakamiho díla jej přeložil japanolog Tomáš Jurkovič. Když Nobelovu cenu v roce 1994 přebíral Murakamiho krajan Kenzaburó Óe, zmínil ve svém proslovu, že zatímco vážná literatura a její čtení zažívají chronický úpadek, mladý spisovatel Haruki Murakami prodává statisíce výtisků a je možné, že prodej jeho knih je vyšší než všech ostatních žijících japonských autorů dohromady.

Jak je tedy vlastně Murakami přijímán v rodném Japonsku? Jsou jeho knihy vůbec považovány za vážnou literaturu?

Jak kde a jak kým. Přijetí Murakamiho bylo zpočátku dost rozporuplné. Nejprve si získal velikou oblibu u čtenářů, horší to ale bylo s oficiálními literárními kruhy. V Japonsku se literatura vcelku donedávna dělila na „čistou“ a na „zábavnou“ a existuje tu i takzvaný bundan, cosi jako svaz spisovatelů, kritiků a redaktorů, fungující na principu cechu, který se stará právě o podobu „čisté“ literatury.

Od tohoto dělení literatury i od bundanu se Murakami dost distancoval, psal si po svém, svým vlastním stylem, v němž bylo něco z obojího, a byla mu vyčítána neangažovanost. Dnes je to o dost lepší, rozdíly mezi čistou a zábavnou literaturou už nejsou tím nejdůležitějším a Murakamimu se dostává i dřív nebývalé přízně japonské kritiky.

Mohlo být dřívější odmítnutí způsobeno také Murakamiho „nejaponskostí“, tedy častými odkazy na západní kulturu?

Dozajista ano. Murakami se alespoň navenek radikálně vymezil proti japonské literární tradici. Nepopisuje staré Japonsko, neobrací se do minulosti. Zajímá ho ten nejsoučasnější, reálný a čím dál víc i virtuální svět života v obřích velkoměstech, jako je Tokio. Tuto realitu neváhá popisovat s použitím až surrealistických prvků, kdy například nechává jako postavy vystupovat reklamní ikony – to vše se ostře odlišuje od japonské literatury, jaká byla dřív.

Na druhou stranu lze v Murakamiho díle stále nalézt i četné „typicky japonské“ literární postupy a motivy, uplatňované už ve starých eposech. Jak vypadá působení západních vlivů, je dobře vidět na filmech Akiry Kurosawy, které může západní divák považovat za typicky japonské, ale ve skutečnosti byly ovlivněny americkým westernem.

Následně se zase podle Kurosawových filmů v Americe točily westernové předělávky. Je to kulturní ping-pong, při němž je míček chvíli na té, chvíli na oné straně, až nakonec vzniká systém, kdy všichni ovlivňují všechny a není až tak podstatné, odkud se jaký vliv vzal. S Murakamiho dílem se to má přesně tak. On také „jen“ svobodně pracuje s bohatstvím kulturních symbolů, které se přelévají z východu na západ a zpět a staví se do stále nových souvislostí.

Nejnovější Murakamiho román se jmenuje 1Q84. Co se za šifrou v názvu skrývá?

Zlé jazyky občas ironicky tvrdí, že se to správně má číst IQ 84 a tím že je řečeno všechno. Ale název především odkazuje na slavný Orwellův román 1984. To Q je nepřeložitelná slovní hříčka, v japonštině se vyslovuje stejně jako devítka, a má tak naznačovat drobnou, ale podstatnou změnu s dalekosáhlými následky. A také implikuje záhadnost. Q jako anglické Question mark, otazník. 1Q84 je název, který hlavní hrdinka Aomame dá světu kolem sebe, když zjistí, že je najednou jiný, než býval. Že se zkrátka ocitla v jiném světě.

To není poprvé, co pracuje s paralelní realitou.

Ano, v Murakamiho dílech se opakuje motiv jiného nebo paralelního světa, který existuje vedle toho našeho. Oba tyto světy jsou do jisté míry průchozí a vzájemně se ovlivňují. Je to zajímavé, protože pro Murakamiho je zároveň charakteristické, že své romány často buduje na principu dvou dějových linií. Příběhy se zdánlivě odvíjejí nezávisle, ale po čase zjistíme, že míří stejným směrem, sledují stejnou věc, vzájemně se prolínají a doplňují. Motiv prostupování paralelních světů je pro Murakamiho typický – ať už na úrovni jednotlivých lidských bytostí, nebo celého vesmíru.

Murakami byl jedním z favorizovaných kandidátů Nobelovy ceny. Lze to přičítat úspěchu 1Q84?

Podle mě ten román nejde od jeho ostatního díla úplně oddělit. Je to rozhodně velmi precizně komponovaný text. Murakami v něm ukazuje, že se drží svých témat, ale zároveň je schopen stále nových formulací současných problémů. Že jako spisovatel hledá nové cesty. Murakami v 1Q84 svým způsobem shrnuje celou svou dosavadní tvorbu, a přitom ji zároveň proměňuje a předvádí v nové podobě.

Má nějaký hlubší vztah k Česku?

Těžko říct. Murakami samozřejmě odkazuje na Kafku nebo třeba na Janáčka. V případě Kafky to ale nemusí znamenat nějak výjimečně hluboký vztah k Česku, protože například Proměna je v Japonsku dokonce zařazena do čítanek jako povinná četba a zná ji tak téměř každý. Janáček a ostatní české reálie v 1Q84 by ale mohly naznačovat prohloubení určitého Murakamiho zájmu o naše prostředí, protože jsou poměrně četné a objevují se prokazatelně až po Murakamiho návštěvě Prahy.

Ve svých knihách Murakami často používá hudební motivy. Mají hlubší význam, nebo jde o náhody?

O náhody určitě nejde. Velká část jeho románů je nazvaná podle nějaké hudební skladby. To je případ Norského dřeva, ale i Afterdarku nebo Kafky na pobřeží. Myslím, že hudební odkazy Murakami plánovitě používá v textu k dokreslení celkové atmosféry. Je to něco jako filmová hudba v literární podobě. Je tím řečeno, že teď má k textu pomyslně zaznít určitá skladba, a kdyby chtěl být čtenář poctivý, může si ji k četbě románu pustit. Pro překladatele je pak velmi užitečné, že díky tomu může zjistit, jaké má mít příslušná pasáž emoční zabarvení.

Jaký je Murakami člověk? Měl jste možnost jej osobně poznat?

Setkal jsem se s ním, když v Praze v roce 2006 přebíral Cenu Franze Kafky. Přestože je pověstný tím, že si velmi hlídá svůj osobní život, vystupoval velmi vstřícně. A především velmi skromně. Až příslovečně japonsky skromně.


26.10.2012  Hospodářské noviny