Rozhovory

Mladí Američané nechtějí dospět

Redakce (29.03.2011)

Americká autorka CLAIRE MESSUDOVÁ, proslavená románem Císařovy děti nemají šaty, považuje New York za provinční. Alespoň to tvrdí v rozhovoru, jenž vznikl při její návštěvě Prahy. Claire Messudová se narodila roku 1966 alžírskofrancouzskému otci a kanadské matce. Rodina se hodně stěhovala (Kanada, Austrálie), dceři však umožnila elitní vzdělání (Yale, Cambridge). Během studií v Británii se Messudová seznámila se svým budoucím mužem, literárním kritikem Jamesem Woodem, s nímž a se dvěma dětmi nyní žije poblíž Bostonu. Její čtvrtá próza, Císařovy děti nemají šaty, se probojovala do seznamu nominací na prestižní Booker Prize a podle listu New York Times patřila mezi deset nejlepších knih roku 2006. Česky vyšla o dva roky později.


Císařovy děti nemají šaty jsou vaší první knihou o Američanech v Americe. Doslov k českému vydání opatřil jeho autor Ladislav Nagy anglickým titulem First we take Manhattan… (Napřed dobudeme Manhattan…) Vystihl tím podstatu vašeho románu?

Částečně určitě ano. New York jako místo děje pro mě byla jasná volba, i když jsem v něm nikdy nežila. Skončila tam však většina mých přátel, a tak je pro mě New York určitým způsobem trvalejší než mé věčné stěhování.

Navíc je podle mě New York a zejména Manhattan velice provinční místo – jako ostatně kterékoli jiné místo na světě, neboť všechny naše životy jsou provinční, ať už žijeme kdekoli. New York a jeho obyvatelé si však nic takového nemyslí a možnost vlastní provinčnosti by si nedokázali ani připustit. New York je tedy pro mě odrazem mého paralelního života. Chtěla jsem prostě psát o životě, jaký jsem mohla mít.

A o čem ještě?

O tom, jak vás někdy kolem třicítky napadne, že už vám není dvacet a že byste se měli dobrat toho, co vlastně hodláte v životě dělat. A zároveň o konkrétním historickém okamžiku, a sice co znamená mít ambice v 90. letech. Máte ambice, ale jak je uplatníte?Císařovy děti jsou doufám o tom, jaké to je, být v určitý moment na určitém místě. O skupince lidí s jistými plány, očekáváními a zklamáními.

Kniha se běžně řadí vedle dalších próz reflektujících nějakým způsobem události 11. září – DeLillova Padajícího muže, Updikeova Teroristy, dvou titulů Paula Austera…

Vím, že jakýsi podžánr románů o 11. září existuje, a vzpomínám si, že jsem četla Americký problém Kena Kalfuse, ale nálepky obecně a samozřejmě ani tuto moc ráda nemám.

Jakou roli má tedy 11. září ve vašem příběhu?

Císařovy děti jsem začala psát na počátku roku 2001 a přestala jsem v červenci, kdy se mi narodila dcera. Pak přišlo 11. září a mě napadlo, že už je ani dokončit nemůžu, a tak jsem rozepsaný rukopis odložila. Vrátila jsem se k němu počátkem roku 2003, ale všechny postavy jsem už viděla v jiném světle: opustila jsem dřívější otevřeně satirický tón, který je až moc odsuzoval, a vykreslila jsem je s větším pochopením, s něhou, soucitem i smutkem.

11. září se pro mé postavy stalo mezníkem v tom slova smyslu, že jejich zájmy a obsese, to, jak se samy viděly a chápaly, byly najednou minulostí, i když navenek jejich životy nadále vypadaly stejně. Navíc se některým z nich přihodí věci, které jsou pro ně osobně mnohem důležitější než celé 11. září – i to je nedílnou součástí knihy.

Kdo je vlastně tím císařem ve vašem románu? Hodně čtenář si myslí, že je to Murray Thwait, staromódní, ale pokrytecký liberál, jehož veřejně proklamované názory se příliš nekryjí s tím, jak se chová v soukromí: nikdy se třeba nehodlá dělit se svou ženou o domácí práce...

Chápu, proč může vypadat jako císař, ale neměla jsem to v úmyslu. Císařem tu měla být celá naše kultura, kdy císařovy děti žijí v luxusu pozdního kapitalismu, ve společnosti, která jim dovoluje být infantilní a v níž je být dětmi snadné, ale ve které je mnohem těžší zjistit, jak dospět.

Jistě, můžeme si položit otázku, kdo je to skutečně dospělý člověk, ale jsem hluboce přesvědčena, že v současné americké společnosti se mezi privilegovanou vrstvou nevyžaduje a ani jaksi nenosí, aby dvacetiletí jedinci převzali břímě dospělosti

Musím se však ještě vrátit k Thwaitovi: jeho protihráčem je v textu Ludovik Seeley, mladý člověk, pro kterého je pravda, význam i dobro zcela proměnlivou záležitostí. A jestli je jeho svět lepší, nebo naopak horší než ten Thwaitův, to už si musí každý zodpovědět sám.

Na závěr otázku, na kterou spisovatelé odpovídají neradi: na čem teď pracujete?

Mám rozepsané dvě prózy, ale jednu jsem prozatím odložila a nevím, jestli se k ní vrátím. Ta druhá pojednává o ženském hněvu a nechávám v ní zaznít hlas svobodné rozezlené ženy.

Ukázky jsem z ní nedávno četla na Americké akademii v Berlíně, kde právě působím, a snad vás bude historicky i jinak zajímat, že po vystoupení ke mně z publika přistoupila jedna starší žena a chtěla se se mnou podělit o jistou vzpomínku z dětství.

Během čtení se jí vybavilo, jak u nich doma, když byla malá, maminka nejednou nahoře převlékala postele a přitom křičela a hrubě nadávala, a pak prostě sešla dolů k ostatním členům rodiny a všichni včetně ní předstírali, že nic neslyšeli, že se nic nestalo a neděje, a všechno bylo zase jakoby v pořádku.


26.3.2011  Magazín Víkend DNES