Čtenářské recenze

Mikael Niemi - Ďáblík

Redakce (06.09.2013)
Mikael Niemi - Ďáblík Mikael Niemi - Ďáblík

Ze studených severských krajů k nám dorazila kniha švédského spisovatele Mikaela Niemiho „Ďáblík“. Jak už zdrobnělý název trochu naznačuje, jedná se o dětskou knížku, nebo spíše pro mládež, a ne žádnou severskou krimi, jak je v poslední době obvyklé. Přesto s těmi tolik populárními krimi thrillery něco společného má.

Jednak autor je u nás i ve světě známý svým krimi románem „Muž, který zemřel jako losos“, oba příběhy se odehrávají na švédsko-finském pomezí Tornedalen, a pak i obsahem. Obdobně jako severské thrillery je i tento příběh totiž drsný a krvavý.  Přestože název „Ďáblík“ zní tak mile, originální název „Kyrkdjävulen“ spíše znamená ďábel z kostela.

A o ďábla skutečně v této knize jde, ne o nějakého klučinu, jenž je postrachem ulice. Už prvními větami úvodní kapitoly z minulosti je čtenáři jasné, že o žádnou „švandu“ asi nepůjde: „Kolem poledne chlapec přestal dýchat. Babička chlapci zatlačila oči a vzdychla. Chlapeček. Bůh mu žehnej. Byl ještě tak malý.

Hlavním hrdinou je Matti, třináctiletý kluk ze současného malého městečka uprostřed severošvédských lesů. Během školní exkurze do místního kostelíka jim učitel ukáže velkou zajímavost – vysušenou mrtvolku podobnou ďáblíkovi, které je uložena v bedně v sakristii. A u ní najdou podivný nápis: „Jazykem ďábla jest nůž, chřtánem ďábla jest studna, srdcem ďábla jest kámen…“

A pak už v Mattiho stereotypním životě kluka z maloměsta nastane neuvěřitelný spád, jenž bude ovlivňovat budoucnost nejen jeho samotného, ale vlastně celého lidstva. Do jeho života stoupí podivný stařičký šaman, podivné zlé bytosti, objeví záhadné osudy ještě záhadnějších členů jeho rodiny, svázané s historií zdejšího kraje.

Matti se dostává do víru událostí, které se odehrávají v ponurých zákoutích dějin Země už od počátku věků. Především stále více objevuje moc Zla, které se plíží kolem jak v podobě násilí, šikany, nabubřelého sebevědomí, až po touhu zabíjet povzbuzovanou alkoholem. Sám na vlastní kůži cosi z toho zakusí a nakonec musí proti tomu bojovat stejnými silou, jako ze známého rčení „na hrubý pytel, hrubá záplata“.

Z těch několika komentářů čtenářů je jasné, že kniha byla pro ně svojí temnou a krvavou náturou značným překvapením. Stejně jako já totiž viděli, že příběh už překračuje naši představu knihy pro děti.

Autor děj zavádí do temnějších událostí, které náležitě i popisuje: „Dřepl jsem si a začal jsem je zabíjet. Jednomu po druhém jsem uřezával uzlovité hlavičky. Tělíčka sebou křečovitě umítala a pahýlky křídel se naprázdno cukaly ve vzduchu. Metodicky jsem pokračoval ve vraždění…. Jediným rychlým pohybem jsem si strčil jeho hlavu do úst a ukousl ji. Pak jsem rozdrtil mezi stoličkami tenkou lebku jako ořech…“

Mikael Niemi vytvořil netradiční příběh na pomezí fantasy, severských legend a částečně i hororu. Styl, jazyk, i grafická úprava knihy samotné tomu značně napomáhají. Nakolik bych knihu „ocejchoval“ za dětskou, je diskutabilní. Jednoznačně je to ale kvalitní příběh, který v moři dneska tak populární moderní fantasy plné romantiky jasně vyčnívá.

V překladu Violy Somogyi vydala Euromedia group, Knižní klub.

Autorem recenze je Bohdan Volejníček