Rozhovory

Máme příliš prvních světových válek

Redakce (05.01.2015)
Máme příliš prvních světových válek Máme příliš prvních světových válek

S francouzským spisovatelem Pierrem Lemaitrem o jeho nespokojenosti s tím, jak si Evropa připomíná sté výročí vypuknutí Velké války.

Držitelem Goncourtovy ceny za rok 2013 se stal Pierre Lemaitre, autor do té doby převážně kriminálních románů. Sám se považuje spíše za pisatele románů „noir“, mezi něž řadí i oceněný titul Na shledanou tam nahoře, jehož hrdiny jsou francouzští vojáci první světové války. Český překlad (Tomáše Havla) nedávno publikovalo nakladatelství Odeon.

Pierre Lemaitre přijel román do Prahy představit osobně. Při té příležitosti vznikl i tento rozhovor. Lemaitre rád zdůrazňuje, že je řemeslníkem – a literární řemeslo je mu vším. Po úspěchu „velkého románu“ o první světové válce připravuje prózu ze současnosti a jejím tématem má být stav bezpečnosti života a komunikace v čase Facebooku a Twitteru. Titul již kniha má, ale nechce jej prozradit. „Jsem pověrčivý,“ poznamenává.

* LN Často se říká, a vy jste to loni rovněž vyslovil, že Goncourtova cena mění spisovateli život. Změnila za ten rok váš život?

Velmi. Žádná ze srovnatelných zemí nedisponuje takovým oceněním, jakým je Goncourt. Ten francouzsko-francouzský folklór, jenž se nazývá la rentrée littéraire, může i vyvolávat úsměv: ve Francii totiž na podzim vychází nějakých 700 románů během tří týdnů. Je to specifický fenomén, jehož vrcholem je právě Goncourtova cena počátkem listopadu. Veškerý literární rok ústí k ní. Komu se přihodí, že tu cenu dostane, promění mu to život literární, finanční, nakladatelský. Existují přitom dvě kategorie spisovatelů, kteří se stali laureáty Goncourta: ti, kteří cenu získali jako korunovaci své literární kariéry; a ti – a to se stává v poslední době, i já jsem ten případ –, u nichž se to méně očekává a u nichž se život „po Goncourtovi“ pak o to víc změní.

* LN Jako tomu bylo v nedávné minulosti u Alexise Jenniho, Jerôma Ferrariho...

... nebo u Jonathana Litella – na rozdíl například od Michela Houellebecqua nebo Marie Ndiayeové, kteří byli považováni za autory, k nimž se cena jednoho dne tak jako tak prostě dostane. A stane se to patrně jednoho dne například i Emmanuelu Carrerovi.

* LN Každé nakladatelství, ve vašem případě Albin Michel, usiluje o získání takové ceny. Marketing jede na plné obrátky. Cítil jste se být součástí nakladatelské strategie, jež vedla k vydání vaší knihy, k němuž došlo „v předvečer“ stého výročí té Velké války?

Vůbec. Kniha byla napsaná již předtím. Začal jsem se tématem zabývat roku 2008. Nakladatelství se mnou o načasování publikace, když jsem odevzdával rukopis, nemluvilo. Navíc jsem nikdy nedával najevo přemrštěný zájem o první světovou válku, takže to ode mne ani nikdo nechtěl. Nicméně nakladatelství jistě přemýšlelo o takovém zařazení, ale zajímavé bylo, že se nakonec neobjevil rozhodující počet beletristických knih, řekněme deset nebo patnáct, k tématu první světové války. Myslím, že moje kniha byla nakonec jediná.

* LN Jak jste se k tématu dostal?

V roce 2008 se mi stalo, že jsem četl článek Antoina Prosta Les monument aux morts (Pomníky padlým) ve sborníku s názvem Les Lieux de mémoire (Místa paměti), který editorsky vedl historik Pierre Nora. Skvělá edice ve třech svazcích, kde Nora přemýšlí nad velkými republikánskými emblémy: mezi nimi byl i článek o pomnících padlých. Dozvěděl jsem se, že v roce 1918–1920 došlo k výstavbě obrovského množství pomníků. Autor vypočítává typologii pomníků. Zaujalo mě, že tam uváděl, že šlo o obchod století. Obchod století! Ten výrazmě zaujal. Během dvou tří let totiž došlo k výstavbě nějakých 35 000 pomníků. Za velké peníze! Mě, coby autora policejních románů, ihned napadlo: to musel být důvod k velké zlodějně! Zjistil jsem potom, že tehdy dokonce vznikl katalog, v němž jsou fotografie pomníků – jako kdyby to byl katalog dejme tomu zásilkové služby Redoute. Jen místo podprsenek nebo kalhotek máte nabídku pomníků. Takže k psanímě přivedl kontrast mezi těmi pomníky padlým a sdělením, že šlo o „obchod století“. Začal jsem to psát jako policejní román, jenže moc to nefungovalo.

* LN Zaujal mě u vás důraz na charaktery postav – v silné dramatické akci a se silným sociálním zázemím. Chtěl jste zdůraznit dobové rozdělení společnosti?

Snažil jsem se spíše o reflexi coby důsledek autorského uvažování o struktuře díla než o sociální analýzu. Psal jsem v duchu románového fejetonu na pokračování, jako detektivku, kde musíte mít všechny potřebné ingredience a respektovat žánrová pravidla hry. Potřeboval jsem silné opozice pro utvoření základního kontrastu. Aměl jsem na vybranou, kdo bude hlavní hrdina. Rozhodl jsem se, že hlavními postavami budou tři vojáci, z nichž každý reprezentuje svou sociální třídu, tedy sociologicky: Albert (prokletý proletář), Édouard (malý buržoa) a Pradelle (dekadentní aristokrat). A teď šlo o to, z jakého úhlu budu sledovat příběh. Mohl jsem si říct, že v knize půjde o tři pohledy, z čehož plyne, že jsem měl čtyři možnosti: Albert, Édouard, Pradelle, nebo všichni tři najednou. Zvolil jsem vyprávění vedené hlavně Albertem, tudíž vyprávění po způsobu pikareskního románu, kdy je děj líčen právě z pohledu pikara.

* LN Ve vašich popisech se často vrací úvaha, jež vede ke snaze po rehabilitaci takzvané lidové literatury. Považujete tento přístup jako druh určitého návratu k pramenům literatury? I u nás vycházel v 19. století hojně čtený národní spisovatel Alois Jirásek na pokračování...

Ve Francii máme specifičnost, která se týká románové poetiky: nový román. Byl hnutím 60. a 70. let minulého století. A to hnutím evolučním, a tímpádem iexcesivním: příběhy bez příběhu, romány bez syžetu, prózy bez hrdiny... Zastávám ovšem názor mnohem méně kritičtější než mnozí z těch, kteří teď autorům nového románu nemohou přijít na jméno. Dneska je u nás až módou obviňovat autory nového románu, že zničili literární tradici, že přivedli francouzskou literaturu na mizinu, z čehož jsme se měli podle oněch kritiků dvacet třicet let vzpamatovávat – jako z nějakého společenského traumatu. Jenže, a to je můj náhled: každé takové hnutí zanechává stopy, a i nový román je zanechal. Myslím, že jsme velmi nespravedliví k těm, kteří s novým románem kdysi přišli, protože kdybychom tímúdobímneprošli, neměli bychom pak autory jako George Perec, Jean Echenoz, neměli bychom Emmanuela Carrera nebo Marie Ndiayeovou. Pravda ale je, že novému románu vytýkám absenci příběhu a postav, na něž já naopak kladu důraz – pokouším se tím pádem „skočit“ před to období, které nový román ve své radikalitě zavrhl. To je mé negativní vymezení vůči němu. Moje pozitivní vymezení pak spočívá v tom, že nový román se snažil o experiment, o klinický experiment, bez něhož by se nezrodili nejen výše zmínění autoři, ale i spisovatelé jako Sollers nebo Durasová a ani já bych nebyl tím, kým jsem. Snažím se prostě nebýt reakcionářský: netvrdím, že bychom se měli vrátit ke zdrojům románu 19. století, to vůbec ne! Přelom 19. a 20. století již přichází s Marcelem Proustem, jenž stojí na pomezí obou tendencí... a s ním již přichází modernita.

* LN Mimochodem, ta parodie na Marcela Prousta v 11. kapitole románu Na shledanou tam nahoře – to s tím souvisí? Byla to pro vás zábavná příležitost, jak hodit kamínek do kritických literárních vod?

Jistě, byl to způsob, jak se trochu pobavit. Jsem spisovatel stojící nohama na zemi. Mám rád svou profesi, jsem ve své podstatě výrobce příběhů. A v této kapitole se snažím jasně dát najevo, odkud moje postava přichází. Rozhodně chci čtenáři sdělit, kdo je ta postava, co vstupuje do hry. Již Hemingway nás naučil, že k tomu, abychom o postavě sdělili, že se jedná omuže „bohatého a mocného“, musím vytvořit scénu, v níž to čtenář zjistí – nestačí napsat pouze, že je „bohatý a mocný“.

* LN To je dost divadelní postup...

Ano, dost divadelní. Ale zase to neberme vážně a detailisticky: tou dotyčnou scénou jsem nechtěl vytvářet nic víc než se trochu parodickým proustovským stylem pobavit.

* LN Do kolika jazyků byl román Na shledanou tam nahoře přeložen ?

Do třiceti. Respektive: patnáct již vyšlo, smlouvu mám na třicet. Však také kvůli němu v poslední době dost cestuji.

* LN A jaký druh reflexe nad vaším románem vás na cestách překvapil nejvíce?

Projel jsem s tou knihou pomalu již celou Evropu. Nejvícmě udivilo, jak rozdílné v těchto zemích bývá přijetí románu a vzpomínky na Velkou válku. Pokaždé hovoříme tak trochu o jiné válce. Vněkterých zemích, například v Dánsku, první světová válka téměř vůbec neexistuje – diskuse tam mají bezmála anekdotický charakter. V Německu zase je první válka naprosto vymazána tragédií druhé světové války. Velká válka vlastně tvoří jen takové slepé zrcadlo. Musím vám říct, že jsem vlastně dost nespokojen se způsobem, jímž se připomíná stoleté výročí první světové války. Jsem velmi zklamán z toho, že Evropská komise nakonec rezignovala na vojenské oslavy. Uskutečnily se převážně separátní připomínky té tragédie, někdy ve dvou či více zemích najednou: něco se dělo ve Francii, Anglii, Rusku, zároveň do toho byli trochu zapojeni Kanaďané, Australané... Ale nedošlo k celoevropským, spojeným oslavám – po sto letech! Evropa ustoupila s tím, že tato válka neměla pro jednotlivé země stejný smysl, a protože nebylo jasné, jaký by měl být ten hlavní projev, a tak od něho raději ustoupila. Považuji to za zásadní neúspěch. Podařilo se nám vytvořit Evropu ekonomickou, částečně možná politickou, nikoliv však kulturní! Možná jsme měli začít opačně... tou Evropou kulturní.

* LN Ale co Evropu v této věci, kromě neobyčejného počtumrtvých obětí té války, opravdu spojuje?

To, co by národy mělo spojit, domnívám se – aniž by někdo ustoupil ze svých historických zvláštností, odlišností a také zodpovědností –, by měl být jeden výklad. Společný výklad, neboť dějiny jsou tvořeny výklady, a samotné by měly být vedeny jedním diskurzem. Dějiny jsou diskurz. Evropa ovšem nebyla schopna spojit všechny země ke společné řeči, při zachování vzájemného respektu. Nemáme zatím společné dějiny, ale mohli jsme tu mít ten společný diskurz. Každá země si stále vypráví své vlastní příběhy. Chybí nám tu jakási superstruktura připravená ke sdělení, že nás přece tyto dějiny spojují. Obávám se, že právě tato neschopnost vyprávět společné dějiny vede, zejména ve Francii, ale i jinde, k nárůstu extrémní pravice... Pouze lidé, kteří nemají historickou paměť, mohou dnes volit tyto síly.

* LN Možná, že to, co nás spojuje, je právě titul vaší knihy. Nesejdeme se vlastně všichni v jednotě – až „tam nahoře“?

Co tím chcete říct?

* LN Jednota má možná povahu metafyzickou...

Ano, to možná...

* LN Můžeme tak brát i hlavní sdělení vaší knihy?

Ne, tak to bych neřekl. Ale záleží na každém čtenáři, a pokud čtenář dospěje k takovému názoru, bude to jen jeho metafyzika. Osobně ji nemám. Ale kniha patří vám.

* LN Jste katolík?

Ne, jsem moderní ateista, ateista 2.0, jak se dnes říká. Reflexe vždy plně náleží čtenáři. Nejsem ani věřící, ani metafyzik. A knihu jsem takto nepsal. Ale úspěch díla se vždy měří tím, kolik různých interpretací mu přisoudíte. Jednou z nich může být i interpretace metafyzická. Proč ne.


Pierre Lemaitre (* 1951)


Narodil se v Paříži. Vyučoval literaturu, psal scénáře, dnes je spisovatelem na volné noze. Knihy začal publikovat v poměrně rychlém sledu až po padesátce. Začal roku 2006 s kriminální sérií s postavou detektiva Camilla Verhoevena; ta zatím čítá pět svazků, z nichž titul Alex vydala letos v listopadu Kniha Zlín a na příští léto chystá další Lemaitrovu detektivku. Kromě toho je tvůrcem „vážných“ románů – Robe de marié (2009, Svatební šaty), Cadres noirs (2010, Černé kádry) Au revoir la-haut (2013, Na shledanou tam nahoře, č. 2014).


autor Josef Brož
20.12.2014 - Lidové noviny, str. 23 - Orientace - Rozhovor