Čtenářské recenze

Liane Moriarty: Manželovo tajemství

Redakce (25.07.2014)
Liane Moriarty: Manželovo tajemství Liane Moriarty: Manželovo tajemství

Čím déle s někým žijeme, tím silnější je naše tendence brát ho jako samozřejmost. A i když se té tendenci ubráníme, stejně neodoláme vlastní představě, se je to někdo, koho známe, že už nás nejspíš nijak zvlášť nepřekvapí, je to přece ta důvěrně známá bytost, se kterou jsme se rozhodli sdílet svůj život. Jenomže – nemá každý z nás svá tajemství?

U většiny lidí to možná nebude nic velkého. Možná jen drobné hříšky.
Jenomže to nikdy nevíme.

„Upřímnost se přeceňuje. Věř mi.“

Cecilia nachází dopis od svého manžela, který měla zjevně najít a otevřít až po jeho smrti. Nejdřív se snaží sama sebe přesvědčit, že o nic nejde, ale to jí klid nevrátí. Tím spíš, že manžela její objev natolik vyděsí, že přiletí z pracovní cesty z opačného konce zeměkoule o pár dní dřív a ostražitě ji sleduje.

Přiznejme si, milé dámy – i bez toho všeho, nebyly bychom zvědavé, co nám náš drahý chtěl sdělit v takovém psaníčku?

Dovedete si představit, jak je tato dějová linie napínavá. Prostě chcete, aby si ten dopis konečně přečetla. Napětí stoupá ještě víc díky tomu, že v té pravé chvíli vždycky skončí kapitola a vstoupíme do jiného vyprávění o jiných lidech a vztazích. Zpočátku nechápeme, proč se s nimi máme seznámit, v každém případě je nám jasné, že osudy všech se dřív nebo později protnou.

„Stiskla mu ruku pevněji, a takhle tam seděli v měsíčním světle a drželi se trosek svého manželství.“

Nevím, jak nastínit děj knihy, do které se toho vešlo tolik. Ale můžu říct, že mě okouzlila. Nakonec ani ne tou zápletkou s dopisem – klidně bych četla, i kdyby to bylo méně dramatické. Protože autorka jednoduše dokonale rozumí lidské duši a zejména u svých ženských hrdinek dokáže vystihnout ty nejjemnější odstíny. Víte úplně přesně, co říká. Protože to taky cítíte. A neřekly byste to líp.

Což samozřejmě neznamená, že muže kniha bavit nebude. Naopak. A já bych jim to naordinovala jako povinné čtení. Nejen pro ten pečlivě vyobrazený svět ženské duše. Tento román toho přináší strašně moc k zamyšlení. Přestože se to podle obalu ani anotace nezdá, je to kniha, k níž se určitě můžete opakovaně vracet.

Bylo mi moc líto, jak se Rachel upínala k svému mrtvému dítěti, až vlastně zapomínala na to, které jí zůstalo. Ještě víc líto mi bylo těch lásek, bolestí, zklamání, úspěchů i největších okamžiků, které Janie neprožije, z důvodů vlastně téměř nepochopitelných. Bylo mi líto Polly, protože takovéhle věci by se neměly stávat. A bylo mi líto Tess, která stála před volbou, před jakou určitě žádná žena stát nechce.

„Pro děti nic takového jako slušný rozvod neexistuje.“

Ale taky jsem se těšila. Pro těch několik mateřinských postav, které proslunily stránky, pro děti, co zdánlivě ničemu nerozumí, a pak třeba svým veselým rozumováním přivedou rodiče k tomu správnému rozhodnutí. A taky pro muže jako je učitel tělocviku. Jasně, že jsem se taky zamilovala!

Takže závěr? Klidně odložte bokem všechno ostatní. Tuto knihu si jednoduše musíte přečíst.

Autorka recenze: Kamila Poláková