Čtenářské recenze

Korun nikdy není dost

Redakce (06.02.2015)

Druhá polovina 14. století je v plném proudu a České království v rukách Karla IV. naprosto vzkvétá. Lidé se mají vcelku dobře, Univerzita Karlova nabírá studenty, staví se nový kamenný most přes Vltavu a hrad Karlštejn se stává majestátním sídlem a ochráncem korunovačních klenotů, které nechal právě Otec vlasti zhotovit.

Do tohoto období je zasažen příběh o mystickém hledání svatého grálu, který měli uchovávat templáři. Jeden ze sedmi strážců odpočívá i ve strakonické komendě johanitů, odkud se dominikánský kněz, ve službách papeže Urbana V. a Karla IV., Pavel vydává na cestu hledat tuto vzácnou relikvii, aby doplnila ohromné sbírky českého krále.

Ten se těší na dalšího potomka, který se má narodit jeho čtvrté manželce Alžbětě Pomořanské. Mladá královna, jež dokáže lámat ostří, je mladičká a zpočátku velmi naivní, neboť žádá po svém muži, aby byla s ním v Římě posvěcena za císařovnu Svaté říše římské, a nehodlá ustoupit. Mimo jiné právě kvůli tomu si nenapadne do oka s věrným přítelem krále.

Nejen Pavel se však obává toho, jestli se nenajde někdo, kdo bude chtít tento akt narušit. Například takové tajné společenství Uhlířů s hlavním vůdcem Doktorem, kteří se již jednou snažili krále zabít a otrávili mu jeho předchozí manželku Annu.

Podaří se Pavlovi přivést zpět do Čech Ježíšovu relikvii? Podlehne ženám, které potká? Anebo padne v boji s Uhlíři? Bude Alžběta Pomořanská nakonec opravdu pomazána?

*

Pavel rozhodně nemínil trpně čekat na to, až ho ti mládenci probodnou svými dýkami. Přeskočil záhon růží napravo od sebe a opřel se o zeď, aby měl krytá záda. Prvního z Uhlířů, který se po něm ohnal dýkou, hbitě uchopil za ruku, zkroutil ji tak, že mu zbraň upadla na zem. Druhého stačil kopnout do břicha, ale třetí ho nožem lehce bodl do ramene. Dominikán vyjekl bolestí, ale stačil ještě útočníkovi strhnout kápi z hlavy. Právě v té chvíli vykoukl zpoza mraků měsíc a Pavel ke svému překvapení spatřil v jeho světle dívčí tvář vroubenou dlouhými tmavými vlasy. Vida, děvče, které se rádo pere a málem ho zabilo! Než se však stačil vzpamatovat z toho, že do klášterní klauzury pronikla ozbrojená žena, ucítil pevný stisk ruky na svém krku.

„Vážně jsem první ženská, která se dostala do tohoto kláštera?“ vzrušeně zašeptala Sabina.
„Raději mlč! Půjdeme do mé cely.“
Prošli potemnělým klášterem a naštěstí přitom nikoho nepotkali. Všude panoval klid, jen z kostela se nesl zbožný zpěv několika desítek mužských hrdel.
„Hrozně mě to vzrušuje,“ znovu zašeptala Sabina. „Co by se stalo, kdyby někdo zjistil, že jsem holka?“
„Mě by asi vyobcovali z řádu a tebe předali městským bincům, aby tě uvázali k pranýři.“
„To bych nerada. Moji tetu, matčinu sestru, jednou vystavili na pranýři a pak vymrskali z města.“
„Co provedla?“
„Vyspala se s ženatým městským radním.“

*

Jihomoravský rodák, český novinář a především spisovatel Jan Bauer je jedním z nejplodnějších jihočeských autorů a na kvantitě jeho děl není vidět žádná špatná kvalita. Ba naopak. Jeho knihy vypovídají o historických událostech, ne však nudně a zdlouhavě, a zároveň právě do nich zasahuje své příběhy. Tentokrát propojil legendu o svatém grálu s Otcem vlasti, což vystříbřilo ve velmi pěknou knihu, která zpříjemní zimní odpoledne.

Autor recenze: Josef Němec

* * * * *