Recenze

Kluk s hlavní u spánku

Redakce (07.01.2015)
Kluk s hlavní u spánku Kluk s hlavní u spánku

Vstane jako obvykle, akorát si do školního batohu krom učebnic a penálu přibalí ještě střelnou zbraň. Leonard Peacock dnes slaví své osmnácté narozeniny a má v úmyslu udělat z nich poslední den svého života.

Nejdřív ovšem zabije Ashera. Jedna kulka pro Ashera, jinak by to nemělo smysl.

Leonard má všechno dokonale promyšlené a ani není těžké tvářit se doma nenápadně, klidně, jako by se nic nedělo. Doma totiž nikdo není. A během těch několika málo hodin, co mu zbývá na tomto světě, už ani moc lidí, před nimiž by se musel přetvařovat, nepotká.

Spousta z nás má ve své minulosti, ve svém dětství něco, s čím se musel poprat, nebo s čím se pere dodnes, ale to ještě nebývá důvod k tomu, abychom chladnokrevně zavraždili jinou lidskou bytost a následně sebe. Tak co se stalo? Co trápí Leonarda Peacocka?

Částečně všechno, co trápí jiné příliš přemýšlivé kluky v jeho věku. Nechce nalinkovanou budoucnost. Chodí do školy, kde se učí věci, které mu v životě dost možná k ničemu nebudou, a co přijde pak? Pak se stane jedním z toho davu stejných obleků a kravat, co ráno vidí proudit ulicemi. Lidí, co se netěší ráno do práce a večer z práce domů.

Leonard občas místo toho, aby zamířil do školy, někoho z nich sleduje. Jen tak, aby zjistil, zda ta dospělost bude tak dobrodružná, jak si myslí jeho spolužáci – zda je vůbec o co stát...

To ji překvapilo a o krok ustoupila, ale sprej na mě nepoužila.
„Kolik ti je?“ zeptala se.
„Sedmnáct,“ odpověděl jsem.
„Jak se jmenuješ?“
„Leonard Peacock.“
„Jasně. To vůbec nezní, jako že sis to právě vymyslel.“
„Můžu vám ukázat školní průkazku,“ nabídl jsem jí.
„Na tu bych se ráda podívala, ale pěkně pomalu. Nedělej kraviny, nebo ti to napálím rovnou do rohovky.“
Superzpomaleně jsem spustil ruce a řekl: „Mám ji v kapse. Můžu si sáhnout do saka?“
Přikývla a já vytáhl školní průkazku.
Vzala si ji, podívala se na moje jméno a řekla: „To mě podrž. Vážně jsi Leonard Peacock. To je ale debilní jméno.“
„Proč brečíte?“ zeptal jsem se.


Je možné, že po smutném dětství čeká smutný život? Že zapomeneme své sny, že se jich vzdáme ve prospěch teplého místečka v kanceláři, že si vytvoříme malé rodinné hnízdo, v němž se ovšem za chvíli nebude dát dýchat – a že to je všechno, celý jeden běžný lidský život v kostce?

Právě jsem o tom přemýšlel, když se zeptala: „Tak co ses tím sledováním nás dospělých naučil? Tím špehováním?“
„Nevím,“ odpověděl jsem.
„Nelži mi. Dlužíš mi vysvětlení, Leonarde Peacocku.“
A tak jsem polkl a řekl jsem: „Ještě jsem ten výzkum neuzavřel, proto jsem vás dneska sledoval.“
„A co ses ode mě dneska dozvěděl?“
„Po pravdě?“
Přikývla.
A tak jsem řekl: „Vypadáte fakt nešťastně. A většina ostatních, co sleduju, taky. Připadá mi, že nemají rádi svoji práci, ale zároveň se taky neradi vracejí domů. Jako kdyby v životě nenáviděli úplně všechno.“


Leonardův oblíbený profesor říká, že je jednoduše třeba věřit. Každý má špatné období, ale to přejde a jednou budeme moc rádi, že jsme neudělali nějakou hloupost. Navrhne Leonardovi, aby psal sám sobě dopisy z budoucnosti. Aby našel své šťastnější já, aby přemýšlel, co to vlastně je, co by ho udělalo šťastným.

A on chtěl bojovat. Opravdu se snažil. Jenže pořád je tady to něco, co na jeho život vrhá obrovský stín. Bojovat je marné. Je jediná možnost...

Zabít Ashera.

A pak sebe.


* * * * *