Recenze

„Když píšu, všechno se ztrácí...“

Redakce (20.08.2013)
„Když píšu, všechno se ztrácí...“ „Když píšu, všechno se ztrácí...“

Kdybyste ji potkali na ulici, nejspíš by vás nikdy nenapadlo, že se právě díváte na jednu z nejslavnějších amerických spisovatelek vůbec. Osmdesátiletá paní, černoška se stříbrnými vlasy spletenými do dredů, s pohledem, před nímž prostě není kam uhnout. A přece. Tato extravagantní stará dáma je dokonce nositelkou Nobelovy ceny za literaturu.

Dnes už naštěstí její pohlaví ani barva kůže nepředstavuje pro nikoho problém – svobodně žije, svobodně tvoří. Ale i ona pamatuje časy, kdy to nebylo samozřejmostí. V jednom rozhovoru například vzpomíná na své školní slohové práce, psaní jí konec konců vždycky šlo skvěle. Jeden její úkol se učiteli obzvlášť líbil, a tak si ho vzal a ukazoval v dalších třídách – podívejte se, takto to má vypadat. Žákyni za to nicméně jedničku nedal. Když se ho ptala proč, nervózně se vymlouval na jednu chybu v hláskování – která tam navíc vůbec nebyla.

Jednoduše – bylo nepředstavitelné, aby černá dívenka byla lepší než všechny bílé děti ve třídě. Podobných zážitků má Toni Morrisonová hodně. Třeba hned několik let poté nastoupila na brigádu k jedné bohaté bělošské rodině jako uklízečka. Netrvalo dlouho a paní domu na novou zaměstnankyni celkem nevybíravě řvala, že je neschopná. Toni to ochotně přiznává – moc šikovně si nepočínala. Kromě jiného proto, že vysavač viděla poprvé v životě...

Rozdíly mezi životem dvou skupin lidí, přestože jediné, co je dělilo na pohled, byla jen ta barva kůže, můžou být vskutku zarážející. A možná si nejeden čtenář vzpomene na hrdinky knihy Černobílý svět. Když Toni vypráví o svém dětství či dospívání, o své matce, která si nikdy nenechala do ničeho mluvit, o své babičce, co utekla z jihu se sedmi dětmi a téměř bez peněz, najednou vidíte, že je to všechno součástí jednoho velkého příběhu.

Konec konců, městečko v Ohiu, kde Toni vyrůstala, jí často bylo inspirací, stejně jako lidé, kteří se objevovali a zase mizli z jejího života, věci, které procházely jejíma rukama. Její první román se také odvíjel od jedné velmi silné vzpomínky – na děvčátko ze třídy, posedlé touhou po modrých očích. Protože modré oči mají jenom běloši a považuje se to za krásné. A ona taky chtěla být... Takhle si v čemsi bizarní, v čemsi neuvěřitelně smutný dětský sen našel svůj výraz v prvním románu, a další na sebe nedaly dlouho čekat.

Přitom začátek spisovatelské kariéry přišel celkem pozdě – Toni už bylo 39. Žila sama se dvěma syny v New Yorku, vstávala ve čtyři ráno, aby stihla napsat alespoň pár stránek, než bude muset jít do práce. Takže se zase jednou potvrzuje, že fenomenální talent určitě není to jediné, co člověk potřebuje k úspěchu. Za vším se skrývá tvrdá práce.

DomovV souvislosti s romány Toni Morrisonové se často zmiňuje poetický jazyk, a rovněž se zdůrazňují etnická témata a také fakt, že se jedná o ženskou literaturu. Ty poslední dvě věci Toni trochu rozčilují, pokud se objevují v literárních kritikách, na druhou stranu, nedá se popřít, že rasa a pohlaví v jejích příbězích tvoří velmi důležitý základ. A ta krystalická ženskost je nepochybně právě tím, co čtenáře po celém světě tak okouzluje. Je to něžné mateřské pohlazení. Ne že by v jejím díle chyběla krutost – ta přece patří k životu – ale poselství naděje ji vždycky přebíjí.

U nás právě vychází překlad jejího nejnovějšího románu Domov. Toni Morrisonové je 82 let, je pořád čiperná, pořád píše. V těch chvílích, když si sedá ke stolu a začíná psát, prý všechno kolem mizí, a ten pocit se sotva dá popsat. Konec konců, možná něco z té magie pochopíte během čtení. Tuto knihu věnovala svému synovi, který necelé dva roky předtím zemřel. Je příznačné, že po mlčení, které po této smrti následovalo, přišel právě tak nekompromisní, a přece křehký příběh, nazván právě tím jedním klíčovým slovem – domov.