Čtenářské recenze

Johannes Mario Simmel - Láska je jen slovo

Redakce (07.11.2011)
Johannes Mario Simmel - Láska je jen slovo Johannes Mario Simmel - Láska je jen slovo

Kniha Láska je jen slovo se letos dočkala dalšího vydání a již od svého vzniku vyvolávala velké ohlasy a kritiku - kladnou i zápornou. Troufám si říci, že tento titul je autorovým nejznámějším, jeho název znají i ti, co knihu nikdy nečetli. Mně byla tato kniha doporučena známými už dávno coby vynikající dílo, ale přečetla jsem ji teprve nedávno, v dospělém věku. Už během čtení příběhu mi bylo jasné, že se tato kniha zařadí mezi mé vůbec nejoblíbenější.

Jazyk příběhu je velmi hovorový, což mi vyhovovalo – kniha se čte velmi lehce, má krátké věty, hovorové výrazy, tok myšlenek je popsán velmi bezprostředně a jasně, nemusela jsem se trápit vnitřními pochody a myšlenkami hlavního hrdiny. Ne, že bych raději četla příběhy psané jednoduchým stylem, ale vzhledem k ději samotnému, jehož hlavním hrdinou je mladý muž, mi tato forma perfektně sedla.

Hlavním hrdinou je jistý Oliver Mansfeld, mladý kluk, který svůj příběh píše jako deník, tedy v ich formě. Začátkem září letí z Lucemburska do Německa. Jeho otec je známý Walter Mansfeld, který okradl Německo o 12,5 milionů marek a pak se svou milenkou Lizzy zmizel do Lucemburska. Je to vlivný a bohatý muž, ale Oliver ho nenávidí; zničil mu dětství a nemůže mu zapomenout, že se svou milenkou dostal jeho matku do psychiatrické léčebny. Otci na truc se Oliver nechává vždy schválně vyhodit z každého internátu. Osobně mi ale připadalo, že jeho otci tento synův vzdor příliš v hlavě neleží…

Oliver tedy z Lucemburska letí do německého Freidheimu, kde má navštěvovat Školu doktora Floriana. Na letišti se seznámí s půvabnou Verenou Lordovou, manželkou dobrého známého svého otce, Mansfelda Lorda. Vereně je 33 let, je tedy o dvanáct let starší než Oliver, má nemanželskou dceru Evelinu a často střídá milence. Dokonce sama o sobě tvrdí, že je děvka, ale Oliver se do ní přesto okamžitě zamiluje.

Student Oliver se Vereně zalíbí, začne se s ním scházet, zpočátku ve staré věži v lese, později v chatě. Oliverův internát je blízko domu, kde Verena se svou rodinou bydlí. Zdá se, že Verenin manžel o jejich románku neví, dokonce zve Olivera sám k nim domů a je rád, že dělá jeho ženě společnost.

Jejich vztah se jim ale nedaří dlouho udržet v tajnosti a okolí je začne vydírat. Jednak je to Verenin sluha Leo, pak třináctiletý Oliverův spolužák a taky Georgina, dívka, která se do Olivera beznadějně zamilovala a teď si ho nárokuje pro sebe.

Z flirtu se mezi Oliverem a Verenou rozvíjí hluboký cit a vztah. Dokonce spolu plánují budoucnost po tom, až Oliver dokončí školu. Finančně jejich vyhlídky nejsou růžové, ale oba myslí jenom na to, aby mohli být spolu. Tráví společně léto na Elbě, přímo v domě Verenina manžela.

Ke konci příběhu se však ukazuje, že Verenin manžel o jejich vztahu již dlouho ví a teď chce, aby ho ukončili. Oliver by ho sice mohl vydírat – má dopisy, které si vyměňoval s jeho otcem a plánují v nich podvody). Ty ale Verenin manžel zničí, donutí svou ženu, aby Oliverovi napsala dopis na rozloučenou a on později spáchá sebevraždu.Příběh se tak vrací na začátek, kde se vypráví o oběšeném Oliverově těle, v oné věži v lese, kde se s Verenou také scházel.

Osobně nemám ráda sladkobolné románky s romantickým příběhem, ale tento román je zcela jiný. Osa příběhu je mnou načrtnuta pouze jednoduše, ale v knize je krásně popsán hluboký cit mezi oběma aktéry, mimo to i mezilidské vztahy dětí na internátě, jejich názory na nacistické zločiny, které spáchali jejich rodiče, kniha je dobrou sondou do lidských duší. Vytkla bych snad jen extrémnost hlavních postav – např. Verena se hned každému zalíbí, stejně tak Oliver skoro ve všech vyvolává kladné pocity a názory na něj.

Velmi se mi líbí myšlenka lyrického úvodu a konce knihy. Konec, který se vrací k začátku a začátek zase navazuje na konec. Přitom příběh je bezprostřední a přímý. Knize Láska je jen slovo bych vytkla jen drobnosti. Dle mého názoru je to nejlepší kniha, jakou Johannes Mario Simmel napsal.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová