Rozhovory

Jmenuju se Jan Koubek

Redakce (17.01.2013)

Jmenuju se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let. Pracuju jako vrátný, jako strážce brány, jako kerberos. A protože pracuju v nemocnici, podobám se také Cháronovi - a zatímco jemu se to stalo jenom jednou, totiž že propustil někoho zpět do světa živých - Orfea a jeho milou Eurydiku - mně se to stává mnohem častěji: nemocní přijdou se smrtí na jazyku a odejdou po svých. (Těmito slovy začíná novela MATKY.)

Co vás přivedlo k napsání novely Matky? Má nějaký předobraz, nebo je to naprosto fiktivní příběh?

Jde o fiktivní příběh, alespoň v tom smyslu, že nepopisuji konkrétní osud z mého okolí. Původně jsem chtěl psát o provázaných osudech Židovky Věry Mossesové, Němky Anny Schillerové, Češky Marie Sedlákové, jednoho domu a jednoho maloměsta. Ale brzy do textu přistoupil mužský vypravěč a dvě nové ženy, pootočil se základní motiv a vznikly Matky.

Vypravěčem příběhu je osmdesátiletý muž. Proč jste si vybral takovou postavu, jak jste nazíral svět jeho očima?

U osmdesátiletého starce si lze leccos dovolit. Ten můj je ke všemu bez vzdělání, zmrzačený, sevřený maloměstem. Díky svému věku obsáhne téměř celé století, hodně zažil, ale když je třeba, slouží mu hůř paměť… Ideální vypravěč.

Víte, kolik žije v ČR mužů s příjmením vašeho hrdiny – Ramon? Jeden jediný. Je to on?

Není. Po pravdě, nijak jsem nezkoumal, kolik žije v republice Ramonů. Potřeboval jsem nějaké v Čechách netypické jméno, protože se jmény Jiří Hrouda nebo Karel Hermann by možná šlo už o jiný příběh.

Jak se píše pětatřicetiletému autorovi o holocaustu? Lze se v duchu do takové doby vrátit, uvědomit si hrůzu prožitku?

Psát o něčem takovém je velmi těžké. Uvědomil jsem si to na příběhu Věry Mossesové. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem se musel sám sebe zeptat, jestli právě ona je vhodná vypravěčka. V konečné verzi proto o hrůze šoa mluví Petr Ramon, nepřímý svědek interpretující cizí osud.

Jste autorem bez klasického životopisu typu „poezii psal od patnácti, ve dvaceti vydal první prózu, o dva roky později druhou atd“ – jedinou stopou je povídka, s níž jste roku 2007 vyhrál soutěž Literárních novin. Napsal jste i jiné texty, povídky, novely?

S prvními literárními pokusy jsem začal na průmyslovce, takže někdy v šestnácti, sedmnácti. V té době jsem měl pocit, že si musím doplnit humanitní, zejména literární, vzdělání a vrhl se na prokleté básníky, romantiky, beatniky. Podle toho také vypadaly mé začátky.

Co do kvantity toho vzniklo docela dost, včetně různých punkových komiksů, ale kvalita byla přinejmenším diskutabilní. O pár let později jsem to vyhodil do kontejneru. Později jsem se pokoušel o „haiku“ básně, prozaický experiment kombinující Whitmana a Lao-C´ se záznamem tokijského koncertu The Orb, různé snově surreálné povídky, skácelovská čtyřverší. Většina z toho nepřežila. Skončila v kamnech, popelnici, nebo jsem to poztrácel. Postupně mě opouštěla potřeba ohromovat a můj styl zcivilněl.

A to jste neměl potřebu někde publikovat?

Měl, alespoň zpočátku. Obesílal jsem různé soutěže, ale jak jsem byl starší a měl jsem víc načteno, tak vzrůstaly pochybnosti. Nadto jsem neměl chuť se kdekoliv družit, psaní ustupovalo jiným aktivitám… Svou tvorbu jsem považoval za pouhou zálibu. Že jsem se zúčastnil soutěže Literárních novin, to byla spíše výjimka a hodně mne překvapilo, jak jsem se tehdy umístil.

Jak dlouho jste Matky psal?

Těžko říct přesně. Průběžně tak tři čtyři roky, včetně počátečních slepých cest a dlouhých pauz, kdy se s textem nic nedělo.

Co jste potom s rukopisem dělal? Hned jste jej poslal do redakcí? Kudy vedla cesta do nakladatelství Odeon?

Rukopis jsem dopracoval a začal posílat do redakcí až na naléhání mé ženy a přátel. Sice mi to nebylo příjemné, na druhou stranu, oni mne znají a vědí, že bych byl schopen text „pilovat“ tak dlouho, až by se vytratil do ztracena.

Text jsem odeslal do většiny velkých nakladatelství s výjimkou těch, ke kterým má či měla vazby moje žena. Reakce byly podobné jako asi u většiny debutantů. Někde nic, někde formální odmítnutí „nehodí se do edičního plánu“, ve dvou případech určitý náznak naděje. Z těch dvou „nadějí“ jste se po nějaké době ozvali vy z nakladatelství Odeon, že máte o rukopis zájem.

Kulturní antropologie Předního východu a středověká kartografie. Jeden obor jste vystudoval, druhý je vaším koníčkem. Co vás na tom uchvacuje? Co si o legendární mapě Piriho Reise, jedné z největších kartografických záhad?

Kulturní antropologie a středověká kartografie se dobře doplňují. Ve 13. století začali po dlouhé pauze cestovat první evropští misionáři a obchodníci směrem na východ a zpátky s sebou přinášeli spoustu poznatků. Nové informace pak formovaly ostatní obory, mimo jiné i kartografii.

Vznikaly první portolánové mapy, měnil se přístup k zobrazované skutečnosti. Kromě toho, osobnosti jako Giovanni Carpini, Vilém z Rubruku nebo Odorik z Pordenone a jejich cesty, to je úžasný materiál. A k mapě Piriho Reise? Kolem té se nashromáždilo tolik spekulací, že její skutečný význam je jimi zcela překrytý.

Já osobně se domnívám, že Piri Reis musel vycházet z informací, které nám v současné době nejsou dostupné. Zajímavě se k této problematice vyjadřuje např. Gavin Menzies, jeho tvrzení jsou ovšem vědecky neprůkazná.

Jaké máte vzpomínky na dětství? Jaká jste měl tajná přání?

Vyrůstal jsem v Praze a nestěžuji si. Mým tajným přáním bylo stát se cibulářem, podle té písničky. Připadalo mi to lepší než popelář, tohle povolání znali všichni, ale cibulář, to musel být „někdo“.

Věříte, že by mohly existovat mimozemské civilizace?

Uvážím-li velikost vesmíru a počet galaxií, tak asi ano. Akorát nevím, jak by si to vyřešili s Ježíšem a obecně s dějinami spásy.

Jedna recenzentka napsala, že knížka je „lahodná, asi jako když si ukrojíte chleba a namažete ho máslem a medem“. Jsou pro vás Matky lahodné? Nebo je to naopak drásavá výpověď o nespravedlnosti doby, krutosti, omylech, paradoxech…

Lahodná výpověď o nespravedlnosti doby, krutosti, omylech, paradoxech…, řekl bych. Nebo též vyprávění o mateřství říznuté úvahami o uplynulém století.

Textem prostupují vjemy – dotyky, vůně – myslel jste na to při psaní? Je to vaše metoda, nebo je to nevědomé, nezáměrné?

Myslel. A jsem rád, že se mi to podařilo do textu dostat.

Jaký citát byste „postavil“ před svou vlastní prózu – máte nějaký oblíbený?

Ve Vita nuova, nebo v Prolukách, nevím přesně, hodnotí Bohumil Hrabal svou hru na klavír. Uměl prý hrát celkem solidně, jenže to, co uměl, ho nebavilo, a to, co chtěl umět, nezahrál. Nevím, jestli to lze vztáhnout k mému psaní, ale někdy ten pocit mám. Tím nemyslím, že by mne nebavilo psát. Spíš, že na sobě musím ještě hodně pracovat.

Vaše žena je známá česká spisovatelka. Jak to mezi vámi, v profesionálním slova smyslu, funguje? Konkurujete si? Podporujete se navzájem? Radíte si, znáte svá díla před vydáním?

To je dáno už samotným přístupem k procesu tvorby. Pro mou ženu je psaní součást fungování v tomto světě a nebere je na lehkou váhu. Mně se naopak často stává, že když mi text nejde, tak jej opustím rozepsaný a víckrát se k němu nevrátím. Nebo zabřednu do malicherností a stagnuji. Neztrácet zápal a dotahovat věci do konce mi dělá potíže. (A tehdy nastupuje má žena a vyvíjí nátlak, abych věci dokončil.)

Nosíte v hlavě nějaký nápad, nějakou látku, kterou byste rád napsal?

Nápadů mám několik, dokonce už jsem něco rozepsal. Uvidíme, co z toho bude.



17.1.2013  Literární noviny