Jedenácté září v nás zůstalo, říká hvězda Festivalu spisovatelů

Redakce (18.04.2011)

Klíčové romány psal Don DeLillo o studené válce, J. F. Kennedym a terorismu. Přesto tvrdí, že není politickým autorem. V Česku je poprvé. Don DeLillo (nar. 1936) patří k nejslavnějším současným americkým spisovatelům, ale na veřejnosti vystupuje zřídka. Záměrně: nerad mluví o sobě, nerad se fotografuje, nerad podstupuje autorská čtení. Nepůsobí ostýchavě, ale myslí si, že za spisovatele má mluvit jeho dílo. Přesto DeLillo přijel na Festival spisovatelů Praha, který začal o víkendu, zjevně dobře naladěný. Po dlouhých jednáních souhlasil se dvěma autogramiádami a dvěma pořady. V prvním rozhovoru, který v Česku poskytl, vypráví o tom, jak se Amerika změnila po 11. září 2001 a jak celé jeho dílo ovlivnil atentát na prezidenta J. F. Kennedyho.

Jak se uzavřený spisovatel jako Don DeLillo cítí ve věku Facebooku a bloggerů?

Je to jeden z aspektů kolem nás. Svět se v jistém smyslu přizpůsobuje jedinci, stává se individuálnější, „zákaznický“: přichází čas, kdy si lidé budou psát romány možná jen pro vlastní potěchu.

Takže to nevnímáte jen negativně?

Nepřemýšlím o tom jako o pozitivním nebo negativním jevu: tohle se právě děje a mění nás to,mladší generace už na tyhle prostředky spoléhají. Vyvstávají také nové otázky: co se stane s knižním trhem, s tradičními nakladateli a spisovateli? Budou autoři psát jinak? A bude báseň znít jinak, když si ji přečteme v digitální podobě na čtečce? A bude znít jinak?

To nevím. I moje romány už jsou dostupné elektronicky, je to nevyhnutelný vývoj. Kdyby mi teď bylo pětadvacet, víc bych o tom přemýšlel, ale většina mého díla je za mnou a osobně se mě to tolik netýká. Ale slyšel jsem, že mnozí mladí lidé začínají naopak objevovat kouzlo starých psacích strojů, fyzického doteku.

Takže neuvažujete o tom, že byste si otevřel svůj online profil?

Ne - žiju v jiném světě. Na tom starém psacím stroji stále píšu.

A stále používáte vizitky, na kterých je napsáno: Nechci o tom mluvit?

To už jsou opravdu hodně staré vizitky. Před mnoha lety jsem se s ženou přestěhoval do nového bytu a lidé se nás dokola ptali, kolik platíme za nájem. Byl dost vysoký a já nechtěl odpovídat, tak jsem rozdával ty vizitky.

Přitom si hodně novinářů myslelo, že ty vizitky znamenaly, že jste s nimi nechtěl mluvit o literatuře.

To je také pravda. Ale podívejte -jsem tady a povídám si s vámi.

Možná jste se trochu změnil.

Změnila se především knižní branže. Když jsem začínal, spisovatelé rozhovory skoro vůbec neposkytovali - a ani o to nebyli žádáni. Nemusel jsem o tom ani přemýšlet, protože to nebylo běžné. První velké rozhovory jsem absolvoval až někdy v osmdesátých letech, kdy mi vyšel román Libra. Pojednával o důležitém okamžiku v americké historii a já cítil povinnost o té knížce mluvit.

Asi není náhoda, že většina vašich knih pojednává o poválečné Americe.

Můj svět zásadně ovlivnily události šedesátých let ve Spojených státech: zavraždění prezidenta Kennedyho a válka ve Vietnamu, boj za svobodu projevu a protestu. Myslím, že bez té dramatické a chvílemi dost šílené doby by mé dílo nebylo tím, čím je. Pramení z ní užmůj první román Americana, i když se podobnými tématy nezabývá výslovně. Ostatně končí v Dallasu.

Je pravda, že jste ta bouřlivá šedesátá léta strávil zavřený vmalém pokoji psaním zmíněného románu?

Ano, a definovalo mě to jako spisovatele. Samozřejmě že jsemměl přátele a chodil ven, ale zároveň jsem byl mužem v pokoji, který zíral do zdi, přemýšlel, co bude dál, a pokoušel se psát. Větu po větě, pěkně pomalu. Naštěstí jsem neměl moc závazků, takže jsem mohl pokračovat.

A to jste se nikdy nezúčastnil nějaké demonstrace?

Někdy v šedesátých letech určitě ano, ale nepatřil jsem k žádné skupině. Nikdy jsem nebyl aktivista. Jsem spisovatel, to je celé. Zajímají mě věty, postavy, struktura knihy, která se vyvíjí den za dnem, vnitřní objevy, které to přináší. Nepřemýšlím, co se děje kolem mne: vnější svět se sice do mého díla promítá, ale neusedám k pracovnímu stolu s myšlenkou, že napíšu román o té které důležité události. Nejsem ani politický spisovatel, i když třeba hodně lidí považuje román Libra za politický. Píšu tam o vraždě Kennedyho a spiknutí. Jenže to je fikce, román tak lépe funguje.

Naznačujete tam, že Kennedy byl možná zavražděn více střelci. Je to vůbec možné?

Tahle otázka pronásleduje Američany už skoro půl století. Stále se o tom diskutuje a píše. Mě na tom zajímá interpretace: jak různě můžeme vnímat skutečnost, a to dokonce i v případě, že existuje záznam jako film nebo fotografie. V prvních letech po vraždě se hodně rozvíjely konspirační teorie, které dneska už utichají. Obecná odpověď zní, že šlo o dílo jediného muže. Ale já jsem byl vždycky otevřený všem možnostem, stále tu jsou náznaky, že existoval ještě druhý střelec. Když jsem pracoval na Libře, samozřejmě jsem do Dallasu jel, sbíral materiál, snažil se naladit na místní prostředí, na hlavní orientační body, jako je Texaský knižní velkosklad a okno v šestém patře, odkud Lee Harvey Oswald pálil.

Kým vlastně Lee Harvey Oswald byl? Povahou, vlastnostmi...

Lidé si myslí, že to vědí: flákač a ztroskotanec. Podlemě to byl docela zajímavý, i když dost nevyrovnaný chlapík, který sloužil u námořnictva, žil v Japonsku, Sovětském svazu, měl hodně kontaktů, četl Marxe, vzal si Rusku. Chtěl vstoupit do dějin a to je nejspíš i důvod, proč utekl do Sovětského svazu. Jenže představy narazily na realitu, nedokázal se prosadit, měnil zaměstnání, což poznamenalo i jeho soukromý život. A najednou se dozvěděl, že prezidentská kolona pojede kolem místa, kde pracoval. Nemyslím, že měl jediný pádný důvod, proč na Kennedyho vystřelit, na druhou stranu nemohl odolat tomu pokušení. Že udělá gesto, které nově definuje jeho život.

Rozumíte mu?

Do jisté míry. Ale jelikož byl dva dny po atentátu zavražděn, šance porozumět mu klesly. I když si nejsem tak úplně jistý, že bychom odhalili ještě něco nového.

Váš slavný román Podsvětí pojednává o studené válce. Měl jste v té době trochu strach?

Ne stále, ale počátkem šedesátých let stačilo málo, aby si Amerika a Sovětský svaz začaly vyměňovat nukleární střely, lidé byli hodně nervózní. To se nějak uložilo do kolektivní paměti - i když dnešní nebezpečí je jiné. Strach z atomové války vystřídal do určité míry strach z teroristických útoků. Hrozba je konkrétnější: lidé se zabývají tím, kde bydlí, jak cestují do práce, co všechno se může stát, když nastupují do vlaku nebo do letadla. Na mnoha budovách vyrostly ochranné betonové bariéry proti sebevražedným atentátníkům. A na nádraží Grand Central Station v New Yorku korzovali po útocích z 11. září ozbrojenci se psy - občas tam ještě jsou.

Přemýšlíte o tom, když jedete newyorským metrem?

O tom ani nemusíte přemýšlet: to prostě vidíte a slyšíte, hlavně ve městech, jako je New York či Londýn. Samozřejmě si trochu zvyknete, ale to neznamená, že zmizí ten pocit, určitá obezřetnost. Nemyslím, že o tom lidé hodně mluví, ale nelze se tomu vyhnout.

Po útocích a válce v Iráku jste řekl, že Ameriku nepoznáváte. Změnilo se to s Barackem Obamou?

Mělo se to změnit, ale hodně lidí, kteří podporovali Obamu, je dneska zklamáno. Vadí jim příliš kompromisů. Ale to je politika a já nikdy nepočítal s velkým obratem. I když volby, v nichž zvítězil Obama, považuju za důležité.

Četl jste Bushovy paměti Okamžiky rozhodnutí?

Ne. Ale myslím, že Bushova administrativa jednala jako za studené války. Potřebovala jasného nepřítele, cíl, kterým se stal zástupně Irák: konkrétní země s hranicemi, armádou, nepřítel je identifikován. Jak chcete útočit na rozsáhlou teroristickou síť, kterou nevidíte?

Dá se ten strach, který se zrodil z teroristických útoků, nějak umenšit?

Mysleli jsme si, že pomůže akce. Nejdříve v Afghánistánu a pak v Iráku. Protesty sice byly, ale zdaleka ne tak hlasité jako v případě války ve Vietnamu, lidé byli méně ochotní vystupovat proti násilí, které způsobili Američané.

Váš poslední román Bod Omega je možná trochu varováním, že žijeme moc rychle.

Ne, je to pomalá knížka o času a ztrátách. Na začátku byl Hitchcockův film Psycho, který jsem v newyorském muzeuMoMAv jedné videoinstalaci viděl rozfázovaný do čtyřiadvaceti hodin. Všechno bylo dvanáctkrát pomalejší. Zajímalomě, na co se díváme a co nám uniká, vzorce, které najednou začínáte pozorovat. Ostatně myšlenka vzorců a struktury je příznačná i pro celé mé dílo.


18.4.2011  Mladá fronta DNES