Recenze

Japonská trojka

Redakce (13.08.2010)
Japonská trojka Japonská trojka

Sputnik, má láska, tak zní další v češtině vydaný titul jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. Hned na úvod můžeme konstatovat, že se jedná o román velice zdařilý, a to i v porovnání s předchozími díly, které u nás od tohoto autora vyšly (Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Kafka na pobřeží, Afterdark, Konec světa & Hard – boiled Wonderland).


Příběh má několik významových rovin, jak jsme si už u Murakamiho zvykli. Je zde trio hlavních protagonistů. Fialka, která touží stát se spisovatelkou, Mjú, movitá dáma s tajemnou minulostí, a čtyřiadvacetiletý učitel z Tokia, označovaný jako K., který plní mimo jiné i roli vypravěče. Převážně z jeho perspektivy nazíráme dílčí události, odvíjející se téměř v lineárním sledu, pomineme-li pravidelné retrospekce do minulosti jednotlivých hrdinů, které pojí – paradoxně – vzájemně neopětovaná láska. Ta je zároveň jedním z klíčových motivů příběhu. K. miluje Fialku, ta však miluje Mjú, která zase nemiluje nikoho, protože o svou lásku kdysi přišla… Ač se to tak může zdát, příběh není sentimentalizován. Láska je zde tématem nazíraným z různých úhlů. Čtenář je konfrontován s niternými zpověďmi jednotlivých protagonistů. Například K. a Fialku pojí oboustranně sdílené přátelství. Jeden bez druhého se cítí osamělý, jakoby zbavený toho, kdo je pevnou součástí jejich bytí. Fialce takto polarizovaný vztah s K. vyhovuje. Nic víc od něj nežádá, což se nedá říci o K.: „Já ale miloval Fialku víc než kohokoli jiného a opravdu moc o ni stál. Nemohl jsem ten cit jen tak zavřít do skříně jako starý krám jenom proto, že to nikam nevede. Nebylo totiž nic, co by mi jej mohlo nahradit.“ S příchodem Mjú na scénu se ale rázem všechno změní. Fialka se bezhlavě zamiluje a je ochotna lásce, kterou k ní cítí, mnohé obětovat – přestane psát a nechá se zaměstnat v její firmě, což by za jiných okolností nikdy neudělala. „Já zatím kromě touhy stát se spisovatelkou v životě po ničem zvlášť netoužila. Žila jsem si docela spokojeně s tím, co jsem měla, a úplně mi to stačilo. Jenomže teď, zrovna teď, toužím po Mjú. Hrozně silně. Chci ji. Chci, aby byla moje. Nemůžu si pomoct. Nemám v tom vůbec na vybranou. Sama nevím, proč to tak je.“

Zde se dostáváme k další významové rovině textu, kterou je hledání vlastního smyslu bytí a cesty, po níž se chceme ubírat. Fialka se totiž sama sobě postupně ztrácí. Nepíše, přestože byla vždy přesvědčená, že právě to by měla dělat – jít za svým vytčeným cílem přímo a bezhlavě, aby se stala tím, kým si přála být. V této rovině textu je Murakami neobyčejně přesvědčivý a nepřímo klade mnoho naléhavých otázek, aniž by se na ně snažil přímo odpovědět. Nezbavuje nás láska někdy sebe samých? Není to daň, kterou za lásku musí člověk chtě nechtě zaplatit? Může člověk být milován a zároveň jít po cestě, kterou si určil? Je správné obětovat lásce úplně všechno, samou podstatu našeho bytí, naší existence? A proč je tato oběť žádána? To všechno jsou otázky v pravém slova smyslu existenciální, které činí román sám o sobě zajímavým, mnohovrstevným a jednoznačně neinterpretovatelným. Další podstatným aspektem příběhu je láska ženy k ženě, tedy téma homosexuálního vztahu. Autor v tomto směru volí narativní prostředky, kterými avizované téma prvoplánově neakcentuje. Bez předsudků se zaměřuje výhradně na Fialčin poměr k Mjú a opačně. Není zde ani náznak nějakého hodnocení takového vztahu, jehož prostřednictvím Murakami včleňuje do příběhu metafyzické prvky, které jsou podobně jako v jiných autorových románech zdrojem napětí. Za zmínku stojí motiv zmizení Fialky ve chvíli, kdy s definitivní platností zjistí, že Mjú není s to její lásku opětovat. Tento motiv lze interpretovat jako metaforu návratu k sobě samému, zčásti nevyhnutelnému, zčásti vynucenému okolnostmi, před něž byla Fialka postavena. Neboť člověk může přijít o osudovou lásku, ale nesmí dovolit, aby zároveň přišel i o své sny. A to je, myslím, jedno z hlavních poselství tohoto románu.

A pak je tu ještě postava K., jejíž význam je dán jednak tím, že má roli vypravěče, a jednak vlastním charakterovým profilem člověka, který je mimo jiné u všeho klíčového, co se v románu odehrává. To on hodnotí, reflektuje, a žádá-li si to situace, v rámci svých možností jedná. K. je prototypem člověka vnitřně osamělého. Příčiny jeho vztahu ke světu kolem i k lidem sahají až do jeho dětství. „Už od dob, co jsem byl kluk, jsem byl v jednom kuse osamělý. (…) S nikým z rodiny jsem si totiž nerozuměl. (…) V mém skutečném domově jsme měli psa a to byl jediný člen rodiny, kterého jsem měl rád doopravdy moc. (…) Od té doby, co mi umřel, jsem už jen vysedával osaměle v pokoji a četl knížky. Svět v nich mi připadal mnohem živější než ten, který mě obklopoval. (…) Z knížek a z hudby se stali mí nejvzácnější přátelé.“ Na závěr dodejme, že Murakami volí veskrze neutrální narativní prostředky, řídí se heslem „méně je více“. Příběh je přehledně členěný a zároveň nápaditě strukturovaný. Převážně lineárně vrstvený děj má spád, čtenář je v dobrém slova smyslu stále zahlcován novými, pozvolna pointovanými motivy. Z uvedeného vyplývá, že je román objektivně kompaktní, čtivý a relativně srozumitelný i při nárocích, které autor na čtenáře klade.

Autor: Jan Jurek
Zdroj: Tvar, 21.10.2010