Recenze

Jak si peklo představuje Japonec

Redakce (13.08.2010)
Jak si peklo představuje Japonec Jak si peklo představuje Japonec

Nakladatelství, které česky vydává právě Murakamiho, si z tvorby Jasutaky Cucuiho vybralo krátkou prózu z roku 2003, chytlavou nejen díky titulu Peklo. Kromě toho je to také kniha trochu cynická, v lákavé míře provokativní, přitom originální a zachovávající si vypravěčskou úroveň.



Cucui patří navzdory dosti pokročilému věku (příští týden mu bude pětasedmdesát) k tomu typu autorů, kteří svobodně přecházejí mezi různými žánry. Zprvu psal sci-fi(přičemž hlavní hrdinka jeho průlomového románu Dívka, která cestovala časem z roku 1967 se postupně stala popkulturním fenoménem a získala vlastní komiks i televizní seriál), postupně se od tohoto žánru odkláněl k serióznějším tématům (což mu vyneslo několik literárních cen doma i v zahraničí). V posledních dílech zachytil některé vážné motivy formou fantaskních vizí (Peklo) či futuristickou satirou (Konec stříbrného věku z roku 2006 o tom, jak jsou v rámci vládou řízeného programu důchodcům rozdány zbraně, aby se navzájem likvidovali). Neváhá nekorektně zacházet s citlivými motivy, a když si v roce 1993 na jeho starší povídku otištěnou v učebnici literatury stěžovala Japonská asociace epileptiků, ohradil se a po mediální diskusi na čas přestal publikovat. Peklo je prózou mnoha významů a výkladů. Podle nátury čtenáře může být čtena jako černohumorná groteska v duchu Tarantinových filmů, jako sociálněkritická satira o tom, že všechny vrstvy japonské společnosti jsou stejně hříšné, i jako hrozivé podobenství, že obávané peklo možná není o nic strašnější než náš každodenní život. Onen bájný prostor je v autorově podání čímsi dosti civilním: podobně jako v lidském světě jsou i tady bary či hotely - a obsazeny jsou opět fvlidmi. Přirozeně vesměs těmi, kteří si peklo za své skutky zasloužili. Nečekají je žádná muka křesťanského či mnohem rafinovanějšího buddhistického ražení, ba ani nějaké velké výčitky svědomí, vlastně se tu docela pohodlně usazují a formu jejich trestu Cucui pouze naznačí: snad je to nutnost věčně existovat právě jen ve společnosti mizerů, navíc v rozpoložení, které zamezuje emoce jako radost, touha, nenávist nebo vztek. A možná je peklem také vědomí, že se dotyční nenacházejí v tomu druhém prostoru (nebi, ráji), kam v závěrečném obrazu míří skupina poutníků včetně jednoho, jenž si v pekle nějaký čas pobyl.

Osudy mužů (protože v drtivé míře jsou v pekle právě muži), kteří se v zásvětí ocitli, v sobě vždy skrývají nějakou tu špatnost: může to být záletnictví, úplatkářství i zločin. Hlavním kritériem je skutečnost, že dotyčný nějak fatálně ublížil jinému člověku. Vlastní utrpení jako polehčující okolnost Cucui neuznává, takže do pekla odsoudí i bezdomovce, který kdysi kvůli tomu, že nedal úplatek, přišel o zakázku, následně i o místo ve firmě a nakonec zmrzl v parku; předtím totiž osahával školačky. Ba ani krutá smrt tu nehraje roli, dokonce se zdá, že si v ní Cucui libuje: najdeme tu zabodnutého gangstera, proutníka, kterého při dopravní nehodě zabil manžel jeho milenky, úředníka, který zahynul při únosu letadla… Cucui zpočátku baví čtenáře bizarními a provázanými osudy postav, volně „přeskakuje“ všemi směry (peklosvět, minulost-současnost) a u dvou scén se zastaví, aby se jim mohl věnovat podrobněji, protože představují průnik mezi lidským světem a peklem. Tou první je sadistické mučení zajatého člena konkurenčního gangu, tou druhou tlachání a škodolibé legrácky populárních herců v baru. Utrpení v takových situacích je mnohem horší než v následném pekle; což není zase tak originální nápad. Zároveň však ty horší zloduchy v pekle nepotkáme - možná je pro ně v duchu buddhistického vícera pekel přichystáno nějaké jiné, těžší. Román či spíše novela Peklo může být šťastnou volbou: čtivě, přímočaře napsaná, její motivy jsou srozumitelné i evropskému čtenáři a ztvárněné oblíbeným černohumorným stylem; Cucuiův cynismus má však své meze. Nemá smysl spekulovat o tom, zda je to vhodný úvod do autorova díla, když je samozřejmě neznám a také informace o spisovatelově kariéře jsem čerpal z překladatelčina doslovu. Pokud jsou však Cucuiovy další knihy Peklu podobné, pak by Odeon s jejich vydáním neměl příliš váhat.

Autor: Pavel Mandys
Zdroj: Týden str. 74 Kultura, 14.9.2009