Čtenářské recenze

Jak se stát kariéristou

Redakce (21.08.2013)

Určitě se každý aspoň jednou v životě setkal s člověkem, který byl naskrz prolezlý touhou po své vlastní dokonalosti, moci, síle. Který si šel za svými přízemními cíli – přes mrtvoly, sobecky, bezohledně.

Pro kariéristy jsem nikdy neměla pochopení a myslím, že ho nemám ani teď. Ovšem jak člověk stárne, setkává se s novými lidmi, a jak sám nabývá svých vlastních zkušeností, pochopí, že jeho soukromé romantické ideje jsou opravdu jen ideje.

Vždycky se mi ty sobecké pohnutky všech těchto necitelných šplhačů po zádech druhých hnusily a nedokázala jsem pochopit, jak se někdo k takovému jednání může snížit. Vždycky jsem byla přesvědčená, že s takovou náturou se člověk rodí, že to se nedá ani vychovat, ani vypěstovat a ani okoukat, zkrátka že to musí být v člověku.

Dnes už tuším, že stát se kariéristou může každý, a že ne každý musí být ukázkový padouch. Někdy do toho prostě spadnete a ani nevíte jak. Jednou zaznamenáte svůj větší úspěch a jste z něho nadšeni – něco se vám povedlo a to je přece skvělé. A tak se snažíte dál, přece nechce zklamat sám sebe, přece nechce být ti neschopní – chcete se sebou něco udělat! A pak se v půli svojí práce zastavíte a řeknete si, že většinu svého času vlastně obětujete kariéře – třeba na úkor rodiny. Najednou se rozhlédnete a dojde vám, že takhle jste to nechtěli! Že jste sami zabředli do toho soukolí. Jde to snadno.

V takové chvíli jsou nejspíš jen dvě možnosti. Buď se zastavíte a přestanete, protože tak to nechcete, anebo budete pokračovat dál, protože se vám to líbí a jste spokojení. A která možnost je ta správná? Asi ta, co vám vyhovuje. Jen v té druhé variantě musíte volit mezi tím, jestli budete kariérista, protože vás baví vaše práce, nebo kariérista, který jde jen po penězích a moci. A to je rozdíl mezi kariéristou z principu a kariéristou sviní.

A právě o takovém kariéristovi svini je jedna velice zajímavá knížka: Křižovatky od Williama Paula Younga. Hlavní hrdina Anthony Spencer ovšem dostane příležitost k nápravě.

Trpí migrénami, je tak trochu alkoholik a k tomu ještě posedlý paranoiu. Jeho svědomí není takový šutr, aby zůstalo v klidu a Tony mohl sladce snít. Sám si nic nepřipouští, ale jeho strach z celého světa má jedinou příčinu i následek – je to špatný člověk, takže se bojí. A protože jeho strach je opravdu silný, žije v nedobytné rezidenci – nikdo by se k němu nedostal. To se mu ovšem stane osudným. Když se mu totiž udělá špatně a praští sebou, kdo se o něj postará?

Byl by to ale krátký příběh, proto Tony ve své rezidenci neumře a dostane se do nemocnice a do péče lékařů. Je v kómatu a nevypadá to s ním nejlíp. Jeho vědomí se ale probudí.Tonyho ihned napadne, že je mrtvý, a že se nejspíš dostal do pekla – v nebi by přece tak ohavné místo nebylo. Chyba lávky, Tony není mrtvý a ani není v pekle, je v obrazu svého vlastního života.

Leč jsou Křižovatky tak trochu o Bohu, nebude se to příčit ani ateistům. Nikdo vám nenutí, abyste v Boha věřili. Vy sami najednou dostanete zvláštní pocit a začnete přemýšlet – nad vším, ale hlavně nad svým životem. Je to pozoruhodná a velice hluboká kniha. Má výraznou myšlenku, skoro až poselství – to ale není prvoplánové.

Každopádně Křižovatky mě zasáhly a přinutily dumat nad mnoha otázkami. Díky nim jsem si uvědomila, že stát se špatným není tak obtížné, jak by se zdálo. A to platí i naopak! Ten špatný se může změnit taky – a pozdě není nikdy.

Autorka recenze: Mirka Karásková
přebráno z blogu na iDnes