Čtenářské recenze

Hella S. Haasseová - Černé jezero

Redakce (16.01.2015)
Hella S. Haasseová - Černé jezero Hella S. Haasseová - Černé jezero

Nizozemská východní Indie, Batavia … pojmy, které pravděpodobně většině z nás nic neříkají. Přesto ji známe, jenže pod současnými názvy – Indonésie a Jakarta. Právě tam se odehrává částečně autobiograficky laděný román významné nizozemské spisovatelky Hella S. Haasseové, která se v roce 1918 v tehdejší Batavii narodila do rodiny koloniálního úředníka.

Útlý, ani ne stostránkový román, je vzpomínkovou knihou na dětství a dospívání chlapce na čajové plantáži v horách. Především na jeho nejlepšího přítele, domorodého chlapce Uruga, syna zdejšího mandura, předáka na zdejších plantážích. Vlastně jeho jediného místního vrstevníka, s kterým si přes jistou nevoli svých rodičů může, a především chce hrát. To má za následek, že se postupně odcizuje naší západní, „bílé“ kultuře kolonistů, a to tak, že rodnou nizozemštinou téměř už nemluví. Jen místním dialektem.
S postupem let ale přichází potřeba nachystat se na život holandského gentlemana, a tak styky s domorodým prostředím musí ustávat. Ovšem tragická událost na horském Černém jezeře, dle místních ovládané temno a zlou mocí, spojí životy obou chlapců na delší dobu.
Příběh se stává vlastně souběžným popisem dvou odlišných kultur, jakoby vládnoucích bílých pánů a místních domorodců. Z pohledu dítěte a později mladíka tak nahlížíme postupnou změnu pohledu na život místních etnika. Z příběhu plného zážitků, postřehů a dobrodružství malých kluků v nádherné přírodě exotického světa, se tak nakonec stává popis postupného, ale neodvratného odcizování. Rozpor daný nejen věkem, ale i postavením mezi kolonisty a druhořadými místními domorodci, a násilnou snahou se připodobnit jeden druhému.

„Rozdíl byl v tom, že jsme plavání, řeku, světélkování proud viděli jinými očima, které už nebyly s to vnímat skutečný svět jako zázrak.“

Román „Černé jezero (orig. Oeroeg) vyšel už v roce 1948, a patří ke kánonu moderní holandské literatury, k tomu nejčtenějšímu z této literární oblasti dodnes. A přes všechen až poetický popis a jazyk, z knihy neustále cítím onu nadřazenost koloniální společnosti nad bláhovými snahami o sebeurčení, osamocení.

Kniha je doplněna až překvapivě obsáhlým doslovem o autorce, která patří k nejznámějším jménům nizozemské literatury.

Překlad a doslov Magda de Bruin Hüblová, vyšlo v edici Pestrá řada soudobé prózy v nakl. Plus – Albatros, 2014.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček