Čtenářské recenze

Haruki Murakami - Kronika ptáčka na klíček

Redakce (25.11.2014)

Spisovatel Haruki Murakami patří k nejčtenějším japonským autorům posledních desetiletí na světě, je kladně hodnocen nejen čtenáři, ale i odbornou veřejností, díky čemuž se každoročně na podzim objevuje mezi nejžhavějšími kandidáty na Nobelovu cenu za literaturu. Po loňském vydání jeho rozsáhlého díla „1Q84“ přináší nakl. Euromedia Group našemu čtenáři další autorovo slavné dílo „Kronika ptáčka na klíček“.

„Kronika ptáčka na klíček“ (orig. Nedžimakidori kuronikuru) má s knihou „1Q84“ mnoho společných prvků. Jednak je to rozsah, jde taky o trilogii, která ale na rozdíl od „1Q84“ vyšla v edici Odeon v jednom svazku o 730 stranách, a pak opět jde především o podivně komplikovaný partnerský vztah odehrávající se v našem světě, do kterého jakoby prosakuje i jiná realita.

Příběh, který bychom značně nadneseně mohli charakterizovat slovy „nehledejte pravdu na googlu, ale na dně studny“, jinak obsahuje další typické prvky pro u nás vydávanou japonskou tvorbu. Určitě je to onen fantaskní prvek, který nelze charakterizovat jako klasickou zápasní fantasy, nýbrž jako japonskou specifiku.

Jde spíše o jisté až snové splývání naší reality s jinou alternativní skutečností. Skvěle to charakterizuje věta z knihy, že realita nemusí být pravdivá a pravda nemusí být realitou. Dále je to zcela jiný pohled na sex a sexualitu, místy bychom určitě některé pasáže nazývali až soft porno, a následně pak velmi chladně popisované násilí či brutalita (v tomto ohledu určitě více vyniká autorův jmenovec Ryu Murakami). A právě prvek násilí z hlediska nedávné japonské role během druhé světové války byl především pro japonské čtenáře jedním z nezvyklých prvků knihy.

Pro Japonce je jejich agrese za války dosti tabuizované téma, se kterým se nevyrovnávají jako například Němci. Část příběhu se odehrává během japonské agrese v Mandžusku, kdy brutalita japonských vojsk dosahovala nezvyklé výše. A Murakami se jí nijak nevyhýbá. Některé scény, jako popisy stahování lidí zaživa z kůže, či líčení, jak se japonskými standarty zabíjí pomocí bajonetu, zaujmou svojí chladností pohledu, že rozkaz je prostě rozkaz.

Ale přes celkem vyzdvihovaný válečný prvek se kniha odehrává především v dnešním světě, tedy přesněji v 80. letech 20. století. Ve shonu japonského stylu života, pracovní vytíženosti, díky čemuž příběh našeho hrdiny, třicetiletého Tóru Okady, který opustí nezajímavou práci a „poflakuje“ se nicneděláním, živen svojí manželkou, ještě více zdůrazní jeho podivné psychické rozpoložení, které vyjadřuje slovy ve třiceti jsem se zastavil a od té doby nevím, co se sebou. Jeho normální svět se změní, když jeho žena Kumiko náhle zmizí, bez důvodu, bez vysvětlení. A do jeho života náhle vstoupí množství osob, které se stávají nedílnou součástí příběhu.

Příběhu, u kterého těžko definovat jednu hlavní dějovou linku. Je spíše souborem životních osudů, možná zvláštností jednotlivých postav. Je to příběh o lásce, plný melancholie a podivností spojených s pocitem až bolestné osamělosti. Není to pohodové oddychové čtení, ale když člověk přijme autorovu hru, jeho fantasii, oprostí se od klasické logiky, tak skutečně splyne s tímto doslova hutným příběhem.

V premiérovém překladu Kláry Macúchové, s interesantním doslovem, vydalo v řadě Světová knihovna nakl. Euromedia Group – Odeon, na podzim 2014.

Autorem recenze je: Bohdan BoboKing Volejníček