Čtenářské recenze

Gabriel García Márquez - Láska za časů cholery

Redakce (06.03.2012)

Autora této knihy snad ani netřeba představovat. Pokud se o něm neučíte na základní, tak pak určitě na střední škole se s jeho tvorbou seznámíte. Láska za časů cholery je snad jeho nejznámějším dílem. Márquez tuto knihu psal již na sklonku života, kdy bilancoval a vzpomínal na svá prožitá léta. Děj románu je sice zasazen do doby na přelomu 19. a 20. století, ale mnohé jeho myšlenky by se s jistotou daly označit za stále ještě aktuální.

V názvu knihy se vyskytují dvě slova coby na první pohled protipóly, tedy láska a cholera. Jednak je to proto, že děj románu je ohraničen epidemiemi cholery, ale také proto, že láska a cholera k sobě vlastně mají velmi blízko. Obě jsou součástí lidského života, projevují se stejně a bývají smrtelné.

Florentino Ariza, hlavní představitel tohoto díla, netvoří ve společenských kruzích nikterak významnou osobnost. Je nemanželským synem, žije s matkou a jeho nevlastní otec, který mu odkázal jen pouhých pár svých obnošených svršků, již zemřel. Florentino pracuje jako telegrafní úředník a jednoho dne se bláznivě zamiluje do půvabné Ferminy Dazové. Jejich rozhovor, vlastně pouze jeden jediný, byl jen kratičký, ale zato Florentino slíbil Fermině svou věrnou lásku až do smrti. Poté si vyměnili pár dopisů a jejich láska musela zůstat v utajení, a to kvůli Ferminině otci, pochybnému pašerákovi a podvodníkovi, který svou jedinou dceru plánoval provdat do vyšších kruhů.

Po dvou letech tajného vztahu, a po tom, co si Fermina uvědomila, že Florentino je stále tím uťápnutým úředníčkem v obnošených šatech po svém otci a s obřadními manýry, vše sama ukončila a mylně se domnívala, že tento zvláštní vztah bude navždy zapomenut.

Pro Florentina to však znamenalo více jak padesát let čekání. Čekání na to, až zemře Ferminin manžel, za kterého ji otec provdal, věhlasný lékař Juvenal Urbino. Matka Florentina zaměnila synovy příznaky cholery s důsledky neopětované lásky, a tak hlavní hrdina šířil tuto nevyléčitelnou nemoc, a to především po svých milenkách, kterých za svůj život vystřídal stovky. Fermina si brzy uvědomila, že chudý Florentino ji dával to, co jí manžel za celý život nebyl schopen dát- lásku. Navenek sice se svým manželem vystupovali coby šťastný a spokojený pár, ale uvnitř si oba absenci lásky uvědomovali.

V době, kdy bylo Fermině 75 let, zlomil si její manžel vaz při pádu ze stromu, na který lezl, aby chytil svého papouška. Florentinovo přání se tak naplnilo a Fermina patřila jen jemu, přestože se tak stalo po více než padesáti letech.

Fermininy děti nebyly z jejich „vztahu“ nadšení, a to jednak kvůli původu Florentina, ale především kvůli jeho nevalné pověsti chronického sukničkáře. Jejich lásku zachránila až druhá vlna cholery, tentokrát však předstírané. Na nakaženém parníku se společně plavili po řece až k bodu splavnosti a zase zpět, v obětí a odhodláni plout, dokud je smrt nerozdělí.

Gabriel García Márquez píše oním zvláštním stylem magického realismu, a proto by tuto knihu (a rozhodně ani jeho další knihy, např. Sto roků samoty) neměli číst ti, kterým se tento styl nelíbí. Vše je zde rozvláčné, mnohdy působící vymyšleně, snově. Celkově je však velice čtivá, děj je strhující a poutavý. Gabriel García Márquez nepatří sice mezi mé oblíbené autory, ale tato kniha rozhodně stojí za přečtení!

Autorkou recenze je Andrea Štyndlová