Oceněné knihy

Fotografie v našich hlavách

Redakce (13.08.2010)
Fotografie v našich hlavách Fotografie v našich hlavách

Nakladatelství Knižní klub oznámilo letošního vítěze již třináctého ročníku své ceny pro nepublikované rukopisy minulé úterý. A při té příležitosti vítěznou knihu Martina Sichingera rovnou vyslalo do knihkupectví. Autor: Ondřej Horák Zdroj: Lidové noviny str. 3 Premiéry, 18.9.2008

O literatuře 50. let ředitel Ústavu pro českou literaturu Pavel Janoušek letos v rozhovoru pro LN řekl: „... vesnice měla z hlediska socialistické literatury tu výhodu, že změny hospodaření tam byly opravdu evidentní. Do továren se chodilo pořád víceméně stejně a ještě dlouho po znárodnění tam stály stroje z časů Kolbena a Daňka, kdežto v zemědělství byl zásah politické moci razantní a evidentní.“ Současná česká literatura naopak preferuje městské prostředí. Románů z venkova v poslední době příliš nevzniklo – Selský baroko Jiřího Hájíčka, Peníze od Hitlera Radky Denemarkové... Nyní se k nim přidal Cukrový klaun Martina Sichingera, odehrávající se ponejvíce na Šumavě, na okraji bývalého vojenského prostoru.
Ve všech zmíněných případech je v románu přítomna současnost i minulost, respektive nelze mluvit o jednom, aniž by se mluvilo o druhém. Na vsi jako by opravdu daleko více přetrvávala „paměť“ – nikdo zde neuteče nejen před předsudky a pomluvami, ale ani před historií, před tím, co se dělo za Hitlera, v 50. letech a dále...
Venkovská mládež Literárních ocenění máme v českém prostředí nemálo a ve většině případů jejich prestiž postupně klesá – nejen proto, že laureátů té které ceny přibývá, ale česká literatura hlavně nedisponuje tolika osobnostmi, aby oceněnými mohli být každoročně autoři kvalitních děl. Literární cena Knižního klubu naopak na začátku punc důležitého ocenění neměla. Postupem času si jej však nenápadně získává. A to především proto, že na rozdíl od jiných ocenění český literární provoz pouze „neregistruje“, ale také jej spoluutváří. Součástí ceny je totiž nejen finanční odměna, ale v prvé řadě publikování vítězného díla. Porotě se také v posledních letech daří vybírat zajímavé texty. Před třemi lety tak zvítězil román Martina Šmause Děvčátko, rozdělej ohníček, vloni zas kniha Jiřího Šulce Dva proti Říši, které se již prodalo více než pětadvacet tisíc výtisků.
Také v letošním roce čtenářům porota Literární ceny Knižního klubu dopřála pozoruhodný titul – román Cukrový klaun Martina Sichingera (1967). Rodák z Vimperka vydal na začátku 90. let v nakladatelství Velárium tři básnické sbírky a jako prozaik debutoval před třemi lety knihou povídek Přes čáry a vlny. Nyní v Praze žijící učitel angličtiny již v povídkách odhalil své „refrény“. Především to jsou jižní Čechy, dále pak život mladých lidí v partách, který se po určité době láme do podivínské osamělosti.
Půlstoletí na Šumavě „Zaujatost svou věcí“ potvrzuje Martin Sichinger rovněž v Cukrovém klaunovi. Na jeho počátku stála reportáž Hany Čápové v Respektu, popisující příběh, v němž otec hledal zmizelého syna – živého jej ovšem už neobjevil. Román je však sloučeninou mnoha dalších příběhů, nabízí pohled na vesnici v průběhu padesáti let a jeho postavy se také ocitají v Německu či Španělsku.
Plán románu je tedy poměrně široký, nikoliv ovšem chatrný – nic zde není jen pro efekt a nic zde není psáno s „turistickou“ povrchností. Popisy Martina Sichingera vyznívají sugestivně a každý si do jím zachycovaných detailů či krajin může promítat „snímky“ z vlastní paměti. Ostatně fotografie hrají v románu důležitou roli – jeho titul je také názvem jednoho snímku.
Naopak jako jistá slabina románu se může jevit přílišné množství postav, které od sebe nejsou vždy dostatečně odlišené. To je při vyprávění příběhu samozřejmě nezanedbatelné, nicméně v případě Cukrového klauna to nakonec přece jen není až tak podstatné. Autor tento nedostatek totiž překrývá schopností evokovat určité prostředí a dobu – především tíživou nehybnost venkovského prostředí v 90. letech 20. století. Cukrový klaun ukazuje, že na venkově lze najít mnoho pozoruhodných příběhů. Příliš autorů se o ně ale nezajímá – možná i proto, že by se pak příliš jasně ukázalo, že příběhu z regionu dokázali dát také pouze parametry regionální literatury. To však není případ Martina Sichingera.