Recenze

Erich Maria Remarque popisoval válku bez příkras, ale čtivě

Redakce (24.09.2010)

Náměty knih Ericha Marii Remarquea nebývají nejveselejší. Čtenářům nabízejí syrové obrazy z frontových zákopů, sondy do duší lidí poznamenaných válkou, nebo osudy německých uprchlíků před nacismem. Ačkoliv tematicky nejde o díla z kategorie odpočinkového čtení, díky Remarqueovu vypravěčskému mistrovství si dodnes udržují širokou obec příznivců. Od smrti autora románů Na západní frontě klid nebo Tři kamarádi v sobotu uplyne 40 let.

Válečný román Na západní frontě klid je nejznámějším a kritikou nejoceňovanějším dílem rodáka z dolnosaského Osnabrücku. Kniha mapuje osud mladých mužů, nahnaných přímo ze škol na frontu, odkud se vrátili bez jakýchkoliv iluzí a psychicky i morálně poznamenaní. "Tato kniha nemá být obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům," stojí ve slavném a často opakovaném úvodu díla.

Román vyšel v roce 1929 a prakticky ihned získal velký ohlas. Autentické, patosu a příkras zbavené vylíčení války hluboce zapůsobilo na čtenáře, a to nejenom v Německu. Pouhý rok po vydání získal román díky hollywoodskému režisérovi Lewisi Milestoneovi i filmovou podobu. Z tehdy jednatřicetiletého Remarquea knížka učinila mluvčího "ztracené generace" mladých válečných veteránů a vynesla mu nominaci na Nobelovu cenu za mír.

Remarque v knize zúročil to, co zažil na vlastní kůži, když byl coby osmnáctiletý absolvent školy pro učitele povolán do války. Chybělo málo a ze zákopů by se nevrátil živý; v létě 1917 byl vážně zraněn a zbytek konfliktu prožil v lazaretu. Po válce krátce působil jako učitel, varhaník či prodavač náhrobních kamenů a počátkem dvacátých let si našel místo v redakci firemního časopisu gumárenské společnosti Continental. V té době si také změnil jméno z původního Erich Paul Remark na Erich Maria Remarque.

Román Na západní frontě klid začal vycházet na podzim 1928 v novinách a knižního vydání se dočkal o rok později. Úspěch díla povzbudil Remaquea k napsání volného pokračování s názvem Cesta zpátky, jehož námětem je návrat demobilizovaných německých vojáků do jejich domovů. Toužebně očekávaný moment je však provázen existenčními problémy, pocity osamění a deziluzí z poměrů ve společnosti.

Cesta zpátky byla posledním románem, který vyšel v předválečném Německu. Po jmenování Adolfa Hitlera kancléřem Remarque odešel do Švýcarska a později našel azyl v USA. Pravděpodobně si tím zachránil život, protože nacisté jeho protiválečná díla odsuzovali a nechávali pálit. I vůči autorovi samotnému rozjela propaganda denunciační kampaň. Jejím základem se stala původní forma spisovatelova příjmení Remark, což se pozpátku čte Kramer, a jeho nositel byl tudíž podle nacistické logiky zakuklený Žid.

V emigraci napsal Remarque další slavné dílo - Tři kamarády. Jeho děj, stejně jako později u románu Černý obelisk, čerpá z reality poválečného Německa, stiženého hlubokou hospodářskou krizí. Ve Třech kamarádech se také objevuje motiv smrtelné choroby, který Remarque použil i v románu z prostředí automobilových závodů Nebe nezná vyvolených.

Zatímco pro Remarqueova díla ze třicátých let byl určujícím faktorem prožitek první světové války, počínaje románem Miluj bližního svého z roku 1941 se častým námětem jeho knih staly osudy emigrantů prchajících před nacismem. Tak vznikly romány Vítězný oblouk, Noc v Lisabonu či poslední Rermarqueovo dílo Stíny v ráji.

Po skončení druhé světové války, jejíž hrůzy reflektoval v románu Čas žít, čas umírat, se Remarque do rodného Německa už nechtěl natrvalo vrátit. Žil střídavě ve Spojených státech a ve Švýcarsku, kde také 25. září 1970 zemřel.