Čtenářské recenze

Erich Maria Remarque - Cesta zpátky

Redakce (14.11.2011)

Knihy E.M.Remarqua nejsou nijak optimistické, často nemají šťastný konec, na jejich stránkách se setkáváme s hrůzami, které zapříčinila válka a způsobili lidé. Mnohdy se nečtou zrovna dobře, avšak ne pro autorův styl, nýbrž pro obsah samotný a příběhy, které v nich naleznete. Přesto je Erich Maria Remarque, coby spisovatel, tak oblíbený a čtený autor.

Cesta zpátky je kniha, která volně navazuje na román Na západní frontě klid, který snad většina z vás zná alespoň ze seznamu povinné literatury středních škol. Vypravěčem této knihy se stává Ernst…

Dostáváme se do doby, kdy skončila válka a ti, jenž ji přežili, se šťastně navrací zpět do svých domovů. Strastiplná léta války nyní v jejich myslích zastiňuje radost z návratu zpět do obyčejného života, toho, který žili před válkou. Těší se na známé tváře, které před válkou museli opustit, těší se na svou práci, zázemí. Po celou dobu války jim vzpomínky na tato místa pomáhaly přežít a bojovat. Po návratu je ale všechno trochu jiné: nové generaci učitelé vtloukají do hlavy, že umírat na bojišti pro svou vlast je úctyhodné, svaté. Navrátivší kdysi, když táhli na bojiště 1.světové války, byli neméně nadšení myšlenkou boje za svou vlast, ovšem po návratu si jsou více než vědomi nesmyslnosti války samotné.

Mnozí z nich sami usedají za školní lavice, aby si dokončili učitelské zkoušky, které už před válkou nestihli splnit. Jejich zásadní změna ale tkví v tom, že dnes již těžko uznávají učitele coby autoritu, tím spíš, když jim nadšeně vyprávějí o válce a o tom, jak důležité je zúčastnit se jí a bojovat. Přesto ale všichni zkoušky dokončí a mohou se vydat sami vyučovat ve vesnických školách.

Stále jsou však něčím odlišní. Upínají se proto na své přátele z fronty, ale i mezi nimi čtenář dokáže vycítit jisté rozdíly. Německo je zdecimované válkou a vládne v něm bída. K moci se dostává pravice. Válku a její smysl paradoxně hlásají ti, kteří ji vůbec neprožili.

Kniha dále sleduje osudy jednotlivých představitelů: žena Adolfa podvedla a jejich vztah se proto téměř rozpadl. Ludwig, Ernstův nejlepší kamarád se dozvěděl, že má syfilis a spáchal sebevraždu. George se znovu stal vojákem a domníval se, že jen v této profesi nalezne svůj cíl. Bohužel se tak nestalo a on se nad hroby svých bývalých kamarádů zastřelil. Albert naše svou dívku v objetí s jiným mužem, kterého zastřelil a ocitl se tak před soudem, který ho odsoudil ke třem rokům ve vězení. Právě tady, u soudu, se od Albertových kamarádů, kteří se ho tímto snaží obhájit,  dozvídáme o tom, jak válka ovlivnila jejich životy. O tom, že hrůzy s koncem války jejich mysl neopustily, ale pronásledují je a ovlivňují jejich životy i nadále.

Kniha vypráví o ztracené generaci lidí, kteří prošli 1. světovou válkou, kterou přežili, ale přesto se stali jejími oběťmi. V Cestě zpátky se setkáváme s klasickým autorovým stylem. Na někoho snad může oproti prvnímu dílu, Na západní frontě klid, působit trochu nudněji, ovšem hlavní myšlenka je podle mě jedinečná: Erich Maria Remarque v této knize vlastně hovoří sám o sobě a podává tak svědectví z války i z doby po ní, což je dle mého názoru naprosto jedinečný počin.


Autorkou recenze je Šárka Horáková