Čtenářské recenze

Eleanor a Park

Redakce (14.10.2014)
Eleanor a Park Eleanor a Park

Tlusté, nebo tedy alespoň trochu oplácané Barbie panenky se asi nedočkáme a na předváděcích molech asi taky normálně vypadající holky nikdy v přesile nebudou. Ale občas se přece jen objeví někdo, kdo říká věci na rovinu.

Co například? Třeba že mít velikost XS není normální, nebo že to mládí, které prý je takové krásné a bezstarostné, bývá ve skutečnosti obdobím největších komplexů, zlomených srdcí, ztracených iluzí a velkých (a opravdově prožívaných!) dramat jak před písemkami, tak během přestávek.

Je to dvacet let a já si to stejně dost dobře pamatuju. Jakoby nestačilo, že je zítra sedm vyučovacích hodin (!), k tomu dvě písemky (z toho jedna z chemie nebo jiného úplně nepochopitelného předmětu) a na oběd zase nějaký exotický vývar (čili zrecyklované obědy z předešlých dnů). Do toho se člověk ještě – ano – zamiloval...

„Tvoje holka?“ zeptal se Josh. „Park chodí s Velkou Rézi.“
„Ona není…“ Park si uvědomil, že křičí, a sevřel pěsti. „Ještě jednou uslyším, že jí takhle říkáš, a zabiju tě. Doopravdy zabiju. Zbytek života strávím v base a mámě to zlomí srdce, ale za-bi-ju-tě.“
Táta se na něj zadíval jako vždycky, jako by se snažil přijít na to, kde se sakra stala chyba.
„Park má holku?“ zeptal se Joshe. „Proč jí říkají Velká Rézi?“
„Asi proto, že je zrzavá a má velký kozy,“ prohlásil Josh.
„Takhle sprostě mluvit nebudeš,“ řekla máma. Zakryla dlaní sluchátko. „Ty“ – ukázala na Joshe – „do pokoje. Šupem.“
„Ale mami, dávaj A-Team.“
„Slyšel jsi maminku,“ řekl táta. „Takhle se v tomhle domě nemluví.“
„Ty tak mluvíš,“ brblal Josh a neochotně vstal z gauče.
„Mně je třicet devět,“ odvětil táta, „a jsem vyznamenanej veterán. Já si můžu mluvit, jak se mi krucifagot zachce.“
Máma ukázala na tátu dlouhým nehtem a znovu zakryla sluchátko. „Tebe pošlu do pokoje taky.“
„Lásko, nemůžu se dočkat,“ řekl táta a hodil po ní polštář.


O knize jsem slyšela už dávno, mluvilo se o ní především proto, že konečně přináší úplně normální hrdiny. Nikdo tady není ta hvězda, nebo ta ušlápnutá myš, v ní dřímá velký talent. Přinejmenším v Eleanor podle všeho nedřímá nic moc. Je tlustá, chodí nemožně oblečená (ale jinak v pánských košilích a s nemožnými mašlemi jsem chodila taky, takže úplně chápu), ani se neusmívá, spíš naopak, je vyloženě mrzoutská.

Jenomže zároveň má tu nejúžasnější hřívu vlasů a jemné bílé ruce, které vysílají Parkovi do celého těla totální smršť pocitů, kterých už se nedokáže vzdát.

Pořád byste podle toho řekli, že to bude pro mládež, ale já jsem věděla, že nebude, a nemýlila jsem se. Nebo spíš – i kdyby to bylo, je to stejné jako s pohádkami – i když jste dospělí, čas od času je jednoduše potřebujete...

Přemýšlím, jestli vlastně mám i nějaké výhrady, ale nemůžu na nic přijít. Asi i kdybych tam pracně něco našla, bude to ten případ, kdy knize drobnou nedokonalost rádi odpustíte. Protože vás chytla za srdce, a to je mnohem důležitější.

Autorka recenze: Kamila Poláková

* * * * *