Rozhovory

Dostojevskij místo snídaně

Redakce (14.08.2013)

V krátkém sledu vyšly nové překlady dvou základních děl ruské klasické literatury: Tolstého Vojny a míru (2010) a nyní Dostojevského Bratrů Karamazovových. Obě knihy vydal Odeon a přeložil Libor Dvořák.

Dohromady to mohou být tři tisíce stránek. Co překladatele donutí pustit se do takové práce? A jak ta práce vypadala?

Máte pravdu, zhruba tři tisíce stran to opravdu jsou, a když se tak za sebe ohlédnu, napadá mě, jestli jsem se náhodou nezbláznil. Ostatně když jsem dopřekládal Dostojevského, potkal jsem před nakladatelstvím Argo svého někdejšího fakultního kolegu a celoživotního přítele romanistu Jiřího Pelána, který pravil: Ale hochu, nejsme na takové úkoly už poněkud staří?

To je sice pravda, ale na druhé straně je překladatelství řemeslo, které, když vám hlava a alespoň zčásti tělo slouží, můžete dělat až do smrti. Viz mé vážené, bohužel už zesnulé kolegyně, jako Lída Dušková, Vlasta Táfelová, Anna Nováková – a ten seznam by mohl samozřejmě být mnohem delší.

Pokud jde o genezi práce na obou textech, je to v každém případě trochu jiné. K Vojně a míru mě snad už před čtvrt století kdesi nad sklenkou vína inspirovala Věra Saudková, která mi jednoduše řekla, že právě do tohoto úkolu bych se jednou pustit měl. Tak jsem se do toho jednoho krásného dne pustil – nakladatele, natož pak smlouvy nemaje. Po komplikovaných peripetiích hotový text skončil v novém Odeonu, za což velmi děkuji zejména Jindřichu Jůzlovi.

Pokud jde o Bratry Karamazovovy, tak ty už si ode mě Odeon přímo objednal – i přesto, že část hlavně akademických rusistů mou Vojnu a mír přijala víc než nevraživě. Ale to už je riziko téhle práce. Čistě prakticky mám zvyk překládat brzy, až velmi brzy ráno – jedině tak lze v mém případě vykrojit několik hodin pro soustředěnou práci. Brzy dopoledne začíná činnost novinářská, která je už ze své podstaty dost těkavá…

Pokud se nemýlím, u Dostojevského jsem si předsevzal, že musím v průměru udělatalespoň tři stránky denně. V nejtěžších pasážích to však nejednou bylo třeba jen 40–50 řádek za několik hodin práce.

Ale proč jste se do toho pustil? Byly snad předchozí překlady zastaralé?

Je známo, že čeština se stále ještě dosti aktivně vyvíjí, což se přirozeně odráží jak na jazyce originálních děl české literatury, tak i na překladech. Oba předchozí překlady vznikly před víc než půlstoletím, což je znát nejen na jazyce, ale také na stylu překladatelské práce, která tehdy byla mnohem…doslovnější, či jak to říct.

Přesto jsem se zejména v případě Bratří dost rozpakoval – už proto, že Prokopa Voskovce si už od mládí velmi vážím, zejména za překlad Proustova Hledání ztraceného času. Při pozorném pročtení tohoto rovněž výborného Voskovcova textu se ovšem ukázalo, že Bratři Karamazovovi nový překlad zřejmě snesou.

Kdo se překládá lépe, Lev Nikolajevič, nebo Fjodor Michajlovič?

Tu otázku jsem si po dokončení druhého z překladů, o nichž se dnes bavíme, mnohokrát položil také. Načež jsem si řekl, že alespoň pro mě byl obtížnější určitě Dostojevskij. A nejde jen o věcně komplikované pasáže s tak či onak religiózním obsahem (s těmi mi ostatně významně pomohl znalec křesťanství a konkrétně pravoslaví Michal Řoutil), ale o ducha textu jako takového. Vojna a mír mi ve srovnání s Bratry připadá daleko průzračnější, i když to taky není žádné lehké čtení.

A kdo z nich je vám bližší lidsky a kdo literárně?

Řekl bych, že v obou případech Dostojevskij. Tolstoj ve mně svou myslitelskou kolosálností, doprovázenou sklonem k univerzálnímu moralizování, vždy budil jistý ostych. Datuje se to ostatně již od středoškolských let a poté fakultních škamen, kde jsem svým preferováním Dostojevského velmi rmoutil svého milovaného kantora doc. Miloslava Jehličku, který byl tolstovec tělem i duší. Ale tak už to v životě bývá a řekl bych, že hledat v podobných případech nějaké racionální důvody nemá smysl.

Máte nějaký osobní prožitek s nimi spojený. Byl jste například v Jasné Poljaně? Vydal jste se v Petrohradě po stopách Dostojevského postav?

V Jasné Poljaně jsem v posledních letech byl dvakrát na překladatelské konferenci. Musím se přiznat, a zřejmě nebudu sám, že vskutku ohromující dojem na mě udělal slavný Tolstého hrob, což je opravdu jen kopeček hlíny porostlý trávou. Dokonalejší symbiózu prostoty a vznešenosti si neumím představit…

V Petrohradu jsem naposledy byl před jedenačtyřiceti lety, a pokud si dobře vzpomínám, připadalo mi jako zhmotnělý Dostojevskij celé historické centrum města – zejména v noci. Koncem letošního roku po těch více než čtyřech desítkách let budumít opět možnost ověřit si, zda ten dojem byl správný.

Oba tito velikáni mají v české kultuře své místo, české prostředí bylo jedním z prvních, které je oba zcela přijalo a ocenilo. Přesto – má česká kultura vůči nim nějaký dluh?

Neřekl bych. Díla obou dvou u nás vycházejí neustále – i přesto, že si tato společnost po událostech, jež se tu odehrály přesně před pětačtyřiceti lety, zcela přirozeně musela odbýt i výrazně rusofobské období. Tolstoj a Dostojevskij ovšem nejsou čtením pro každého a milovníci ruské klasiky u nás si vždy a za každých okolností velmi dobře uvědomovali, nositeli jakých humanitních ideálů oba tito giganti jsou.

Zajímala by mě takováhle věc: překlady vlastně mají výhodu v tom, že stále mohou původní texty modernizovat. Zatímco Angličan originálnímu Shakespearovi pomalu nerozumí, my si ho můžeme pořád znovu překládat. Platí to i pro ty dva? Jak to mají Rusové s nimi? Nejsou pro ně zastaralí?

Pokud jde o překlady staré a velmi staré klasiky, platí to samozřejmě obecně a výhoda to nesporně je. Ve specifickém případě ruské klasiky bych ale řekl, že jelikož ji v zásadě datujeme 19. stoletím, tak o nějaké nesrozumitelnosti třeba i původních redakcí obou autorů a obou románů pro vzdělaného Rusa nemůže být řeči.

Co oba klasici pro současné Rusy znamenají? Zajímají je ještě? A co je na nich zajímá?

Nakolik jsem schopen to posoudit, mýtus Tolstého a Dostojevského v ruské kultuře trvá. Jistě už proto, že příběhy, které vyprávějí, jsou archetypální, a tudíž trvale platné. Jiná věc je, že v sovětské epoše se obdiv k oběma vinou ohledů víceméně ideologických (vše do služeb komunismu) měnil málem v modloslužebnictví. Tenhle stav už dnes neplatí a vztah ke klasice v Rusku se dostal do dimenzí víceméně normálních – čímž mám na mysli, že zájem o literaturu obecně v Rusku ve srovnání se sovětským obdobím opadl. Nová doba totiž v zásadě poskytuje mnohem více možností než ta nedávno minulá, kdy se literatura v totalitním státě pro kdekoho stávala jediným intelektuálním útočištěm.

Chystáte se na další klasické kusy? Co by si z ruské klasické literatury zasloužilo pozornost – čtenářskou i překladatelskou?

Klasiku jsem začal překládat asi před deseti lety a řekl bych, že toho už do smrti nenechám, pokud mě pánbůh při zdraví zachovati ráčí. Činím tak i přesto, že jako mladý a mladší překladatel jsem vždy preferoval prózu moderní, jíž ostatně zůstávám věrný i nadále – určitě přinejmenším do okamžiku, kdy nahlédnu, že mladí kolegové to dělají lépe (snad ten okamžik postřehnu, a kdyby ne, budu rád, když mě někdo upozorní…) A činím tak rovněž jednoduše proto, že někdo se tomu věnovat musí. Ti, co to dělali před námi, nás většinou bohužel už opustili.

Pokud jde o díla a autory, rád bych se v dohledné době pustil do nějakého Gogola, i když zatím nevím do kterého. Odeon mi nabízel Mrtvé duše, ale tady mám pocit, že speciálně tuhle věc udělá lépe můj bratr Milan. Z projektů, o nichž už je víceméně rozhodnuto, by možná za zmínku stála série tematicky uspořádaných povídkových sborníků, těžících především z ruské klasiky 19. století: na prvním z nich, (zatím pracovně) Opilých povídkách, už společně s kolegyní Pavlou Boškovou pracujeme, a když to v Mladé frontě dobře dopadne, přibudou, jak již řečeno, v následujících letech další. Na což se moc těším – vždyť studnice ruské literatury je opravdu bezedná.


14.8.2013  Lidové noviny