Čtenářské recenze

Dirie Waris, D´Haem Jeanne - Svítání na poušti

Redakce (06.03.2012)

Svítání na poušti je pokračování autobiografického románu Květ pouště - Podivuhodné putování somálské kočovnice, který u nás vyšel roku 2010. Už první díl vyvolal mezi čtenáři nadšení a příběh samotný si dokonce zasloužil i filmovou podobu. Věřím, že Svítání na poušti si určitě zatoužil přečíst každý, kdo znal Květ pouště. Ten příběh je totiž neuvěřitelně čtivý, zajímavý a vlastně sám o sobě neuvěřitelný, neřkuli pohádkový.

Waris se narodila coby chudá somálská dívka, která ze své země, ač ji milovala, utekla ve svých třinácti letech, když ji její otec chtěl prodat o mnoho let staršímu muži výměnou za pár velbloudů. Pro středoevropana nepochopitelné, v Somálsku však normální zvyk, ale i přesto se Waris svému osudu vzepřela. Podařilo se jí utéci do Evropy, kde se prosadila jako světoznámá modelka. Takto by se velmi stručně dal shrnout první díl, Květ pouště.

Svítání na poušti na něj sice navazuje, ale dá se samozřejmě číst i samostatně. Waris děj této knihy zastihne ve chvíli, kdy má malého synka Alekího a manželství, které se ovšem nedá považovat za šťastné. Waris se po několika letech rozhodne jet se svým bratrem domů do Somálska, ač ví, že tato cesta bude víc jak nebezpečná.

Hodně mě zaujalo vyprávění o somálských zvycích např. při výchově dětí. Waris svého synka vychovávala úplně jinak, než jsme zvyklí, a přesto mi její praktiky nebyly nesympatické, ba naopak, přišly mi osobnější a k dítěti láskyplnější, než ty, na které jsme zvyklí. Odmítala například vozit dítě v kočárku - přirovnává to dokonce k zavírání zvířat do klece. Alekího nosila v šátku, ovázaném kolem těla, a to i v zimě. Nechtěla svému dítěti dávat papírové plenky, protože ze své země na nic takového nebyla zvyklá. Matky tam s dětmi jsou neustále, a tak vždy poznají, kdy jejich dítě potřebuje čůrat. Pít z hrníčku učila Alekího už ve dvou měsících. Pokaždé narážela na nepochopení ze strany své tchýně, přestože její praktiky nebyly špatné, ale pouze jiné.

Waris ve své rodné zemi strávila pouhý týden, ale zážitků prožila nespočet. Na dvou stech stránkách se jí podařilo vylíčit některé rozdíly mezi naší západní a somálskou kulturou, mnohdy přímo propastné. Zmiňuje například somálskou hrdost náležet k určitému kmenu, která je vlastně prapočátkem občanské války v Somálsku, která trvá prakticky dodnes.

Z Warisina vyprávění o Somálsku jsem poznala, že bych v této zemi žít nemohla a přesto tamějším lidem něco závidím - sepjetí s přírodou, to, že nejsou otroky času a řídí se pouze zákonitostmi přírody, důležitost rodiny a nenáročnost. To, že nelační po luxusu za každou cenu.

V knize jsou popsány také nesmírně dojímavé situace, např. příjezd Waris do vesnice, kde bydlí její maminka a následné setkání s ní. Vždyť se sem vrátila po dvaceti letech! V závěru knihy je to pak loučení Waris se svým otcem a rodnou zemí.

Waris také zmiňuje problematiku a nesmyslnost ženské obřízky, která se v této zemi stále provádí. Nikdo jí nedokázal logicky vysvětlit, proč se tento zákrok malým holčičkám provádí, ale každý věděl, že je nezbytný. Nikdo jí také nedokázal říct, proč je v Somálsku žena něčím méně než muž, ale přesto všichni věděli, že to tak má být. A nikdo z její rodiny neuměl vysvětlit, proč je pro ně tak důležité náležet k určitému kmenu a bojovat s těmi ostatními, ale všichni na svůj rodokmen byli hrdí, ač netušili, k čemu jim tato hrdost vlastně je.

Waris si za oněch dvacet let získala pohled západního myšlení. Naučila se nepřijímat tradice jen proto, že tu jsou odnepaměti a dokázala rozlišit mezi dobrým a zlým - mezi tím, co lidem přináší užitek a co už jim naopak škodí, např. již zmíněná obřízka. Za to si této ženy moc vážím.

Autorkou recenze je Andrea Štyndlová