Čtenářské recenze

Delphine de Vigan - No a já

Redakce (15.03.2012)

Francouzskou spisovatelku Delphine de Vigan jsem dříve neznala a k přečtení této knihy mě inspiroval nejdříve název, pak poutavý přebal a nakonec i popis obsahu knihy. U nás už dříve vyšla kniha Ani později, ani jinde, pod kterou je tato autorka také podepsaná, a kterou jsem si přečetla záhy. Obě díla slavila úspěch nejen u široké veřejnosti, tak i u mě samotné.

No a já sleduje život třináctileté dívky, která se tak trochu potýká se svým životem. Asi právě proto, že náctileté dívky coby hlavní hrdinky nezaujímají v beletrii pro dospělé místo příliš často, okamžitě jsem si Lou, hlavní hrdinku této knihy, dokázala připodobnit např. k Nabokově Lolitě. Lou je velmi inteligentní mladá dívka, ale v životě to rozhodně lehké nemá. Před nedávnem jí zemřela mladší sestra, maminka se nad touto ztrátou zhroutila a domácí zázemí se tak ocitlo v troskách. Celou situaci se snaží zachránit otec hlavní hrdinky, především neochvějnou vírou, že se jeho žena časem z tohoto traumatu vyléčí. Ovšem Lou tak nějak existuje mimo pozornost obou rodičů.

Ve škole přeskočí jeden ročník, čímž se ocitne ve zcela nové třídě, mezi novými spolužáky, mezi něž nezapadá, především fyzicky, jak si neustále všímá. Problémy, které její spolužačky mají se jí nijak nedotýkají a sama má zcela jiné potíže.

Lou mi byla nesmírně sympatická svou povahou a přístupem k celé situaci, ve které se ocitla. Nestěžuje si, nepropadá zoufalství ani depresím, a to i přesto, že by na to ve svém věku měla plné právo! Získala si sympatie nejenom moje, ale i svého spolužáka, třídního rebela a beznadějného propadlíka. Zpočátku jsem čekala, že se celý příběh rozvine v milostný románek, ale tak tomu rozhodně nebylo. Lucas, kterému je 17 let, dává Lou jistou oporu. Postupně vám bude docházet, že i přes to, že je Lucas vlastně vyvrhel společnosti, dokázal Lou dát to, co neuměli ani její rodiče, a sice zmíněnou oporu a zastání.

Lou se navíc rozhodne k úctyhodnému činu, kterým mi naprosto vyrazila dech: zachraňuje dívku jménem No, která se ocitla na ulici. Zvláštní je proč to vlastně udělala - nehodlá vystupovat coby spasitelka a zaštiťovat se tímto navýsost velkorysým gestem, vůbec ne! No jí zkrátka byla sympatická, a tak se rozhodla ji pomoci. Učiní tak způsobem vpravdě nejjednodušším, přivede ji k sobě domů. Myslela jsem si, že v rodině, která má problémy, nebude takový host nejisté existence příliš vítán, ale No na ni naopak měla blahodárné účinky! Maminku přivedla No na jiné myšlenky a otce její přítomnost donutila navrátit se k roli hlavy rodiny.

Rodinná harmonie však nemá věčného trvání a brzy se v ní začnou nacházet trhliny. No si proto musí hledat jiné bydlení. To ji alespoň přechodně poskytne Lucas a Lou se o ni dále stará, ovšem i tak nemá No nijak veselý osud…

Zvláštní byl pro mě pohled na celý sociální systém, který vlastně nedokáže pomoci malé holce, která se nevlastní vinou ocitla na ulici, bez domova a rodičů. Další strana mince k zamyšlení byl osud Lou, která ve svých třinácti letech musí řešit situaci, se kterou by se jen těžko pral kdekterý dospělý člověk.

No a já se obrací k základním hodnotám, ale přesto nám nechce kázat o morálce, nechce nás opřádat patosem ani promlouvat do duše. Co tedy chce? Prostě jen vyprávět „normální“ příběh.

Autorkou recenze je Lucie Horáková