Čtenářské recenze

Čtenářská recenze: Vlastimil Hela - Tajemství bohyní na Žítkové

Renata Petříčková (27.04.2018)
Tajemství bohyní na Žítkové Tajemství bohyní na Žítkové

Kniha je to jedinečná tím, že ukazuje pokorný obraz událostí s úctou věnovanou této krajině, tématu žítkovských bohyní, a především celé té historii, tomu zlomku času, který se tak výrazně a magicky zapsal do okolí Starého Hrozenkova, na to úpatí Bílých Karpat.

Knihu o fenoménu žítkovských bohyň (ovšem z pohledu literatury faktu) u nás za výhodnou cenu najdete zde: https://www.bux.cz/esoterika-duchovni-nauky/tajemstvi-bohyni-na-zitkove-mytus-legendy-a-skutecnost

Těžký, složitý, a přitom tak upřímný život

Tento malý region nikdy neoplýval bohatstvím, naopak, na chleba si zde každý musel vydělat velmi tvrdě. Situaci zhoršovala i robota na panském, podivné vztahy a politické klima v církvích – to všechno tady krouží kolem hlavního tématu knihy, jímž je Josef Hofer, tehdy mladý kněz, který přijel na Žítkovou sloužit. Mohu prozradit, že tady zůstal, a s pokorou a láskou k tomuto kraji tu chtěl být i pohřben.

Původně měla být kniha jen zveřejněním zápisků Josefa Hofera, jeho zážitků, jeho názorů, jeho příběhu tohoto kraje, a především také faktů o žítkovských bohyních. Pronásledovaných i tajně následovaných ženách-léčitelkách. Ale nakonec, a tomu může být každý čtenář rád, se i sám autor, který v tomto kraji žije, vydal s hlubokou úctou za svými zážitky, za svým ponořením se do kronik a historických pramenů a dělí se tu s námi i o své názory. Ty mají jednu výhodu – jsou prosté jakékoliv senzace, naopak se tu zamýšlí nad prací žítkovských bohyní velice střízlivě a tím jim dodává větší váhu.

Přiznám se, že Žítkovské bohyně jsem nedoposlouchala v audioknize… bylo toho moc. Prostě to bylo moc krvežíznivé a tak jsem tohoto tématu z pera Vladimíra Hely i bála. Ale zbytečně – právě ta pokora, která tu prosakuje každým řádkem, orientace na nejvýraznější zdroj informací, což byl právě Josef Hofer a jeho dílo, dělá z této knihy fascinující dokumentární čtení.

A tak nakonec zjistíte i to, jak to nejspíš s těmi léčitelkami bylo. A o to víc musíte smeknout:

„Většinou se už dnes ví, že cesta k vyléčení vede přes hlubiny lidské mysli. A tak například úkoly, které bohyně dávají svým „pacientům“, jakkoliv vypadají směšně, jsou často obtížně splnitelné. Stejně tomu bývá v pohádkách, kdy jenom ten nejvyčůranější nakonec porazí draka a získá princeznu. Tyto úkoly jsou způsobem, jak přeladit mysl pacienta, jak mu dát signál o potřebě změny. Přichází od autority typu bohyně, kterou opředly činy, nikoliv prázdná slova či lékařské předpisy. Úkol zadaný Bohyní je vnímaný jako jediné správné řešení a po jeho splnění se ukáže jako to, co pomohlo. Ony neléčí tak, že udělají „kúzlo“ či připraví mast a po jejím nanesení na kůži zmizí okamžitě nechutný vřed, jizva či vyrážka. Pohybují se v jiné dimenzi, jako to dělali a dělají jiní přírodní léčitelé ve všech koutech světa. Ti, kteří to opravdu umí, protože pochopili podstatu.“

Byly to intuitivní ženy, které jednoduše věděly víc – a viděly, kde přesně je nerovnováha v mysli člověka. Takže možná i to je důvod, proč vymizely… že tohle je tak moc těžké, tehdy snad i v tomto kraji nadčasové, že je škoda, že Bohyně odešly definitivně do historie.

A perlička na závěr?

V rozhovoru, který jsem s autorem dělala musela padnout jedna otázka, která mne pronásledovala po celou dobu čtení. Na co byste se bohyně ze Žítkové zeptal, kdyby přece jen nějaká ještě existovala?

Odpověď překvapila? No… možná nepřekvapila…

„Asi Vás překvapím, neptal bych se na nic. Stačilo by mi, kdybych ji mohl pokorně pozorovat, jak „bohyňuje“, odlévá vosk a hledá v jeho tvaru odpovědi na otázky. Stačilo by mi být přitom, zažívat moc magického okamžiku, jaký, při troše štěstí může člověk zažít třeba i při putování Kopanicemi, na některém z vysokých kopců či dole u potůčků a studánek. To, když má na chvíli odvahu vzdát se světského pohodlí, vypnout telefon a pozorovat napřed ty obyčejné věci kolem sebe a nakonec i sama sebe.“

Vlastimil Hela (1956) pochází z Bojkovic poblíž Moravských Kopanic, kde se na Žítkové narodil jeho pradědeček. Příběhy z moravsko-slovenského pomezí i tamní bohyně ho přitahovaly od mládí a jeho prvními nesmělými literárními díly byly povídky o kopaničářích. Je autorem řady regionálních historických monografií a také publikací Ty jsi moje vstupenka do Nirvány, Umírali i za naši svobodu, nezapomínáme a Hej Joe!