Čtenářské recenze

Čtenářská recenze: Pavlína Brzáková - Kryštof ADéHáDě

Renata Petříčková (29.10.2018)
Kryštof ADéHáDě Kryštof ADéHáDě

Víte, jaké to je, když se vám vrací dítě ze školky o hladu a vy víte, že s tím nemůžete nic dělat? Že jste v očích ostatních z tisíce různých důvodů špatná máma...? Kryštof ADéHáDě je poutavou, do hloubky duše citlivou a upřímnou zpovědí, sledem myšlenek i časově po sobě jdoucích událostí, které zná každá máma dítěte se speciálními potřebami.

Knihu u nás za výhodnou cenu najdete zde: https://www.mall.cz/knihy-slovniky-ucebnice/brzkov-pavlna-krytof-dhd-100002184745

Nemusíme se pro tuhle chvíli upínat jen na ADHD, ačkoliv pro tyhle maminky a rodiny je to čtení nejbližší; ono úplně stačí, když máte dítě jakýmkoliv jiným způsobem handicapované. Nestandardní. Neposlušné, nemocné, jinak se chovající.

Někdy mne při čtení samotnou udivovalo, kde se v lidech bere tolik netolerance k maminkám, které to mají těžší než jiné. A kde se bere často i touha odborníků, lékařů, psychologů, do takových matek ještě kopnout, aby se cítili lépe? Čest všem, kdož mají soucit a odborné znalosti a touhu pomoci, ulehčit život nejen dítěti, ale i rodičům.

Malé dětské chvilky:

„Chytnu ho za ruku a dovedu do kuchyně k prastarému omšelému gauči. „Pojď sem, tohle je dobré místo na chytání ryb!“

Lehneme si vedle sebe, hlavy položíme na obrovský polštář. Slyším Kryštofův dech a taky ho cítím na tváři. Denní doba nám přeje. Už se začíná stmívat a kuchyň se hrouží do přítmí, předměty ztrácejí kontury a oknem se line tenounký proužek světla zapadajícího slunce.“

A tak vzniká příběh o maličkém mořeplavci na papírové lodičce. Ale loďka drží. Kryštof v ní totiž není sám. Má s sebou mámu. Mámu, která byla jím samotným vytržena ze skořápky samotářky. A díky tomu našla způsoby, jak se spojit s duší dítěte, které do tohoto světa tak docela nepatří (nebo je to naopak a spíše sem nepatříme my? I tuhle otázku si často kladete). Má mámu, která se díky prožitým rokům a drsným zážitkům stala silnou jako strom, s pevnými kořeny a ochraňujícími větvemi.

Pavlína Brzáková má talent na psané slovo, které dojme k slzám. Nejprve zažijete šok z tak pravdivě popsané reality, že…. Že v mnohém se tady poznají i maminky zcela zdravých a bezproblémových dětí, protože smrtelná únava, beznaděj nového rána – kdo by to neznal. Přidají-li se pro okolí nepochopitelné požadavky mateřství, jež jsou vyčerpávající pro svou rutinu, nepředvídatelnost a emocionální tíhu – pak jste uprostřed této knihy. Uprostřed příběhu velkého, unaveného, ale nikdy se nevzdávajícího mateřského srdce a uprostřed duše dítěte, které věci potřebuje jinak.

Psát o tom, jak moc mě kniha zasáhla na duši, jak moc oživila vlastní bolavé rány, bych tu mohla dlouho. Je to jedna z těch, které se vryjí tak hluboko, že už na ně nikdy nezapomenete – a citáty z knihy si rádi vypíšete…

„Řeším Kryštofa a zapomenu na sebe. Kdybych na sebe nezapomněla, zůstal by Kryštof opuštěný a sám. A z toho mám největší strach. Bojím se, že okolí neunese jeho zvláštnost a Kryštof pak neunese tíhu okolí. Chráním ho celou svou bytostí, ale je to vůbec dobré? Někdy mi nezbude než pro sebe hledat pomoc, abych doplnila sílu. Mám pár berliček pro útěchu: pořád s sebou nosím dalajlamovu knihu. Otevírám ji namátkou a piju z léčivých slov, protože tenhle pramen nikdy nevyschne.“

Rosteme díky chybám, ale chyby nás nedrtí. Vidíme chybu a řekneme si – aha, pozor, chyba. Pořádně si ji prohlédneme, zjistíme, co nám udělala, a jdeme dál. Chyba byla dobrá, ukázala nám, jak věci nedělat a kudy jít. Přeju všem mámám, jež v sobě ještě nemají jistotu, aby ji našly. Jistotu potřebujeme i pro naše dítě…“

Autorka sama říká na jednom místě v knize, že se vším se lze vypořádat, ale s křivdou ne. Ta zůstává, bolí a musí časem odejít, vyhnisat, vyhojit se. Není na ni urychlovacího léku. Kryštof a jeho příběh odhaluje několik zásadních nedostatků: jak moc jsou matky v této roli nepochopeny, obvodními lékaři, neurology, odborníky, psychology. Že toto nepochopení je součástí vzdělávání a pedagogických pracovníků, by jakž takž šlo pochopit, ale že odsudky a křivé pohledy a úšklebky přijdou i tam, kam si přijdete z posledních sil pro pomoc… Nedivím se, že osud zavál autorku do Kosova, kde konečně našla patřičné vzdělávání pro Kryštofa a kde měli všichni čas zhojit si duše a připravit se na návrat do Čech. Hrubě podhodnocená je péče o tyto děti a jejich rodiny. A je dobré vědět, že když právě tady chybí lidskost, chybí stonásobně tam, kde by měla být podpora.