Čtenářské recenze

Čtenářská recenze: Mu-žung Süe-cchun: Než slehne rudý prach

Renata Petříčková (21.09.2018)
Než slehne rudý prach Než slehne rudý prach

Je to cynismus, nebo obraz prosté reality? O autorovi se říká, že je kontroverzní, ale já říkám, že je jen dokonalý vypravěč a znalec lidské džungle; těch, kteří se vyhřívají na nejvyšších místech společenského žebříčku a vlastně je to ani moc nebaví. Mužů, bojujících o svá prvenství a zajištění, a žen, které musí respektovat určitá pravidla, aby po boku těchto mužů mohly zdobit a vyhřívat se na výsluní. A vlastně je to taky vůbec nebaví. Jak prosté…

Sžíravou politickou satiru Než slehne rudý prach u nás za výhodnou cenu najdete zde: https://www.bux.cz/svetova-soucasna/nez-slehne-rudy-prach

Prvních několik stránek šlo ztuha, to přiznávám. Pochytit mentalitu Číňanů mi přece jen dalo práci, ale o to větší poklona patří překladateli. Udělal text tak čtivý, že po prvních třiceti stránkách, kdy jsem se ještě musela morálně srovnat s tématem, jsem zjistila, že se mi nechce knihu odložit ani po hodinách čtení. V polovině jsem zjistila, že s hlavním hrdinou sympatizuji. Jak děsivé. Ale patrně v tom byl obdiv k tomu vytříbenému znaku inteligence – veškeré činění bylo lidsky i prakticky činěno v zájmu prostého přežití. Hlavní hrdina by se raději nenarodil, nespatřuje nic pozitivního na životě, který žije, přesto ho žije čistě rozumově a prozíravě. Typicky mužské…

„Naši generaci přivedly na svět zášť a závist, sotva jsme si lokli prvního doušku vzduchu, už nám srdce svíraly zlé úmysly. V práci se mi daří, doma mám miliony, ale kdybych si mohl vybrat, radši bych se nikdy nenarodil.“

„Svět v mých očích není nic jiného než obrovská halda svinstva, nad kterou tancuje sbor masařek, kterou se prohlodává armáda červů, ta hniloba proniká vším, není jediného nedotčeného kousku. Už dávno jsem se naučil vysávat život do krve a na dřeň, mé prsty jsou nelítostné drtiče, mému pohledu nic neunikne, číhám na každou živou duši, když je maso, sním nejdříve to, a když ho ohryžu, zlomím ještě kost, abych vysál morek. Zvykl jsem si na zločin i na to, že je ho svět plný, nedovedu si ani představit, že by ho skutečně někdo někdy odsoudil.“

Možná to všechno zní depresivně, ale kniha mne spíše uváděla do stavu rozčarované nostalgie, apatie mísené s údivem a šokem. Stav ochromení – to je asi nejpřesněji popsaná emoce, která bude ubohým čtenářem cloumat. Ale nedá si pokoj, dokud knihu nedočte. Cynismus, kterým je údajně autor proslulý, je zárukou dobrého čtení, takže velmi ráda sáhnu po další knize tohoto autora. Dokonalým způsobem proniká do jednotlivých postav, do jejich povahy, smýšlení a i tu pro nás velmi rozdílnou mentalitu čínského lidu ztvárnil tak, že se ani nenadějete a za nějakých třicet, čtyřicet stran budete naplno přemýšlet stejným způsobem.

Konec na mnoho způsobů

Kromě nechuti žít tu není mnoho emocí. Život je o přežití, a toho se vám tu dostane plnými hrstmi.  Emoce jsou na obtíž, to samé láska. Život dostává jiné hodnoty. Zápletka graduje a se všemi možnostmi stejně musím říci, že konec je nečekaný. Čekala jsem jiný, takový, který jsem si pro hlavního hrdinu přála. I když by byl tak nespravedlivý.

A to je právě to dilema, o které tu jde… spravedlnost. Můžeme začít hodinovou debatu o tom, jestli je příběh spravedlivý. Možná je, ale možná vůbec není. Z pozice čtenářky musím říct, že ten šok, který jsem zažívala při čtení, dozníval ještě v ozvěnách právě přemýšlením toho, jestli by jiný konec nebyl slušivější, pomstychtivější nebo spravedlivější. A nakonec mi došlo, že právě tento (nebo vlastně i každý jiný) je právě takový.

Je to kniha, která i díky tomu ve vás zanechá nesmazatelnou stopu, návod na přežití v lidské džungli mezi honosným odpadem. Stopu, kterou jen tak nezapomenete…