Čtenářské recenze

Čtenářská recenze: Anna Bolavá - Ke dnu

Jan Hofírek (06.02.2018)
Anna Bolavá Anna Bolavá

Románový debut Anny Bolavé Do tmy jasně naznačil, že se u nás po dlouhé době objevila paní Spisovatelka. Její druhý titul Ke dnu proto vzbudil určité očekávání...

Titul Ke dnu u nás za akční cenu najdete zde: https://www.bux.cz/ceska-soucasna/ke-dnu

Můžeme, myslím, s klidným svědomím říct, že tato velká očekávání rozhodně nebyla zklamána a že Bolavá svým druhým románem mimo jakoukoliv pochybnost potvrdila své dominantní postavení nejlepší české spisovatelky současnosti.

Jestliže se hlouběji zamyslíme nad „fenoménem Bolavá“, záhy zjistíme, že dostat se této autorce „na kobylku“ není nijak jednoduché. Jistě, lze konstatovat, že její uhrančivý literární styl je vlastně přímo úměrný jednoduchosti používaných výrazových prostředků, že dialogy jsou tak fascinující proto, že nejsou nijak přikrášlovány, ale záměrně ponechávány v syrovém stavu „lidové“ řeči, případně si onen elektrizující dojem z četby vysvětlovat z psychologického hlediska neurčitými až záhadnými tématy. Ano, to všechno zajisté lze, ovšem odpověď na otázku po příčinách té mimořádné sugestivnosti jejích románů to v žádném případě nedává. Pokud totiž někdo píše tak jako Anna Bolavá, pak si s otřepanými frázemi na vysvětlení jeho tvorby nemůžeme vystačit.

Román Ke dnu se odehrává v jihočeském městečku, osou vyprávění je reakce zdejších lidí na podivnou smrt ženy místního lékaře. Za minulého režimu se těmto maloměstům říkalo střediskové obce, nyní se používá termín obce s rozšířenou působností, ovšem dnes jako tenkrát je jejich účelem to samé, totiž co možná nejvíce omezit pravomoci místních samospráv v malých vesničkách tak, aby je měl stát a jeho úřednický aparát pod stálou kontrolou. Tyto nehostinné a z urbanistického hlediska ošklivě kýčovité aglomerace, které už nejsou vesnicí a ještě nejsou městem, do značné míry zformovaly i charaktery svých obyvatel, žijících sice uprostřed přírody, ovšem v nevzhledných panelácích či o málo lepších bytovkách, postavených bez jakéhokoliv plánu zcela nahodile kolem jedné hlavní ulice a náměstíčka. Bolavá skvěle vystihla atmosféru komunitního mikrosvěta takovéto lokality, jemné nuance v mentalitě jeho obyvatel a téměř tajemné předivo vztahů jak mezi jednotlivci, tak i obecními „klany“. Objevení mrtvého těla je zde pochopitelně obrovskou událostí, k níž musí chtě nechtě každý zaujmout nějaký postoj, což také románové postavy činí, zároveň tím však bezděčně odhalují svá skutečná ega, na hony vzdálená smyslu pro vzájemnou sounáležitost. Ukazuje se, že v určitých mezních situacích se většina lidí, cítících ohrožení svého poklidného přežívání, soustřeďuje na sebezáchovnou snahu o odvrácení hrozícího nebezpečí, přičemž skutečnost, že mohou svým jednáním uškodit druhým, je nechává lhostejnými. Několik žen našeho imaginárního městečka tak drží pohromadě nikoli přátelství či vzájemná důvěra, ale toliko kalkul s osobním prospěchem či jakési osudové nezbytí, dané prostě faktem příslušnosti ke stejnému „místu trvalého pobytu“.

Bolavá si nijak neidealizuje tyto pod rádoby familiérní vnější slupkou zcela pokřivené mezilidské vztahy a nemilosrdně odkrývá prvotní pohnutku v jednání dnešních „malých českých lidí“, jíž je hypertrofované sobectví, už ani nijak neskrývané, nýbrž adorované jakožto hnací síla pokroku. Jestliže román Ke dnu je vposledku tak potemnělý, bezútěšný a svým způsobem až hororový, není to proto, že by autorka o právě takovéto vyznění nějak záměrně usilovala. Úplně stačí, když Bolavá nic neretušuje a důsledně se drží realistického pohledu na dnešní dobu bezskrupulózního kapitalismu „bez lidské tváře“ – ten totiž sám o sobě produkuje tolik mravního zla, že jeho přesná diagnóza s sebou zákonitě nese i zděšení nad tím, kolik lidí se nechalo bez odporu a víceméně dobrovolně transformovat na masu tupých konzumentů. Román Ke dnu je tak mimo jiné i pozoruhodnou sondou do hlubin společenského marasmu, v němž jsme se ocitli nikoli cizím zaviněním jako „za komunistů“, ale vlastní hloupostí.

Anna Bolavá přesvědčivě dokazuje, že k tomu, aby bylo napsáno vrcholné literární dílo, není vůbec zapotřebí nějakých grafomanských fíglů. Nedávno jsem četl román Citlivý člověk od Jáchyma Topola a byl jsem konsternován, kolik je v něm slovního balastu, upachtěných dialogů, vyumělkovaných scén, pseudointelektuálního žvanění a siláckých prohlášení, přičemž výsledkem je ubohá, bezduchá slátanina. Anna Bolavá naopak věří jen a pouze na literární poctivost, spisovatelský fortel a dokonalé ovládání jazyka. Číst její knihy je intelektuální zážitek par excellence a myslím si, že nejsem sám, kdo si ji zařadil na seznam oblíbených autorů a její další tvorbu bude sledovat s mimořádnou pozorností.