Čtenářské recenze

Christiane F. - My děti ze stanice ZOO

Redakce (22.01.2015)

Příběh mladinké dívky, který byl sepsán na základě gramofonových nahrávek jejího vyprávění, bere lidem dech už od doby, kdy byl vydán poprvé. Je natolik silný, aby ve vás zanechal stopu až do konce života. Tenhle mrazivý příběh Christiane F., která byla několik let závislá na drogách, je výpovědí celé generace, jež sice nebyla zasažena válkou, jako ta, o níž ve svých dílech píše Remarque, ale něčím podobně nelidským - drogami.

Šance na vypořádání se se zlem, které jim zkřížilo cestu, je totiž zoufale malá...

Nikdy nečtu stejnou knihu víckrát. Už dávno jsem si vytvořila TOP 5 - žebříček svých nejoblíbenějších knih a My děti ze stanice ZOO mezi nimi chybí. Přesto to byla ona, kterou jsem letos přečetla podruhé v životě - jediná ze všech knih, které jsem kdy četla.

Christiane Vera Felscherinow, narozená 20. května 1962 v Německu, je hlavní a autentickou postavou celého příběhu. Až do svých šesti let žila společně s rodiči a mladší sestrou na západoněmeckém venkově. Pak se celá rodina odstěhovala do Berlína s úmyslem začít nový život, naplněná velkolepými sny o bohatství a podnikání. Realita však byla mnohem drsnější: jako nesmírná řada dalších lidí tehdy skončili v malém bytě uprostřed betonového bludiště panelových domů s názvem Gropiusstadt.

Z otce se stal alkoholik a tyran. Prostředí, ve kterém se Christiane najednou ocitla, bylo ubíjející a žalostné. Žádný prostor pro dětské hry, jen kulisy šedi dýchající ze všudypřítomných sídlišť.

Ve svých dvanácti letech Christiane poprvé vyzkoušela lehčí drogy, aby se z ní už zanedlouho poté stala narkomanka závislá na heroinu.

Když jsem tuhle knížku poprvé četla, byla jsem stejně stará jako její hlavní hrdinka. Tehdy jsem jen vnímala surovou děsivost příběhu a stále si opakovala, že tohle přece nemůže být pravda. Letos, téměř o dvacet let později, jsem si všimla i jiných poznatků. Jako by tahle knížka, tento příběh, navracel lidem jejich lidskost. Můj postoj k feťákům byl vždycky negativní. Spadli do toho přece sami, nikdo je nenutil. Proč? Z nudy? Ze zhýralosti a bláznivé touhy vyzkoušet něco nového? Tak ať si teď sami taky pomůžou! Autentické vyprávění Christiane na mě mělo ale jiný dopad - snad proto, že jsem ho mohla poznat do hloubky, mohla jsem se vcítit do toho, co prožívala před závislostí a pak i během ní. Feťáci kdesi u hlavního nádraží jsou "jen" anonymní postavy. V každém případě je už dnes neodsuzuji tak snadno.

Je děsivé, jak tehdejší společnost nebyla schopná pružně reagovat na hrozbu drog, která víc a víc nabírala na síle. Stejně děsivý je i grandiózní popis civilizačního odlidštění života na sídlišti, kde je všechno zakázáno, všechno je špatně, a kde je veškerá dětská i lidská aktivita zašlapána do šedi betonu dřív, než stačí rozkvést. Vždycky jsem si myslela, že taková sídliště jsou hrůznými svědky socialismu. Teď si říkám, že hlavním aktérem je civilizace jako taková.

Pravdou je, že dnes už je akcent celého příběhu jiný, než před dvaceti, třiceti lety. Drogy od té doby stačily tak nějak prosáknout do všedního života, byť ze svého nebezpečí neztratili jediný miligram.

Christiane F. se ještě dávno před dovršením svých patnácti let setkala s účinky omamných látek, vyzkoušela heroin, poznala svou životní lásku, pocítila smrt svých nejbližších přátel, byla prostitutkou, dostala se do vězení i na to nejhlubší morální dno. Nakonec ale dokázala přežít, vyprostit se z hrůzných pout závislosti a dala všem možnost nahlédnout do světa narkomanů. Světa, který většina z nás nikdy nepozná a na vlastní kůži ani poznat nechce.

Přestože znáte její děj a i když víte, jak všechno skončí, zasáhne vás. Knížka My děti ze stanice ZOO podává příběh tak, aby z něj veškeré momenty udeřily na vaše emoce s maximální silou. A to je pro mě mistrovským uměním.

Autorkou recenze je Andrea Štyndlová