Oceněné knihy

Český špionážní thriller

Redakce (13.08.2010)

Letošní ročník ceny nakladatelství Knižní klub za nejlepší rukopis vyhrál debutující Jiří Šulc, bývalý příslušník BIS, s románem o atentátu na Reinharda Heydricha. Literární cena Knižního klubu v průběhu svých dvanácti ročníků sklízela úspěchy střídavé, jedno jí však nelze upřít: jako jediná u nás se soustřeďuje na rukopis (porota přitom nezná jméno tvůrce) a vítězi kromě prémie padesát tisíc korun zajišťuje také jeho vydání. A s ním i patřičnou publicitu a distribuci - však je také společnost Euromedia Group, jejíž je Knižní klub jednou z divizí, suverénně nejsilnějším českým nakladatelským subjektem. I ty nejméně úspěšné knihy, které soutěž ocenila, se dočkaly nákladu tří tisíc výtisků, což je číslo, na které někdy nedosáhnou ani autoři, kteří si už u nakladatelů vybojovali stabilní pozici. Autor: Pavel Mandys Zdroj: Týden, 10.9.2007

Mezinárodní ambice

Cenu vyhrávali jak začátečníci, tak zkušení autoři (Miroslav Stoniš, Rudolf Čechura, Ladislav Pecháček). Nejlépe dopadla trojice prvotin: Zvuk slunečních hodin od Hany Andronikové (2001), Cesta na poledne filmového režiséra Václava Křístka (2004) a romská balada Děvčátko, rozdělej ohníček od Martina Šmause (2005). Jejich prodané náklady se pohybují od sedmi do deseti tisíc výtisků, knih si povšimla literární kritika i porota výročních knižních cen Magnesia Litera, která Andronikovu i Šmause odměnila Literou pro objev roku a Křístka nominovala. Zda se k nim přidá i Jiří Šulc, je nejisté, protože literární úrovní za zmíněnou trojicí spíše zaostává. To však neznamená, že by na českou literární scénu nevnášel některé nové prvky. První souvisí se samotnou osobou autora. Letos osmatřicetiletý Šulc totiž pracoval patnáct let pro Bezpečnostní informační službu neboli polistopadovou zpravodajskou agenturu. Pak se s manželkou (mimochodem také zaměstnankyní BIS) přestěhoval do Bruselu a zde se dal do psaní, přičemž se soustředil na operace tajných služeb za druhé světové války. Nejprve na úspěšný britský výsadek v jižní Francii roku 1942, kde se parašutistům podařilo ukrást dostatek součástek německého radaru, aby to Britům pomohlo upevnit vzdušnou převahu. Nikoli ovšem v češtině, ale v angličtině: Šulc si našel britského editora Bobbyho Gainhera, který román nabízel ostrovním nakladatelstvím. Marně; a nepochodil ani s druhým rukopisem, který se již věnoval nejslavnější české operaci, atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Podle Šulce se redaktorům zdál příběh paradoxně „příliš nepravděpodobný“. Text tedy přeložil do češtiny a poslal do Knižního klubu, odkud putoval mezi přihlášky do soutěže a jako jediný dle slov porotkyně Terezy Brdečkové „měl na to, být vydán“. Převážnou většinu dalších textů ze sedmdesáti soutěžících tvořily fantasy romány a románky pro pubertální dívky.

Agent spisovatelem

V české literatuře se tak objevuje typ autora, jaký jsme tu od roku 1990 ještě neměli nebo jen v pokleslé variantě různých vzpomínajících příslušníků cizinecké legie. Neboli autora, který prošel neliterárním, avšak pro literární zpracování nesmírně atraktivním prostředím tajné služby. Jeho nejslavnějším „kolegou“ je samozřejmě Ian Fleming, ovšem zde se namísto bondovek, pohádek pro dospělé, sluší připomenout spíše Johna le Carré, který byl také příslušníkem britské MI6 a pak o zpravodajských službách napsal několik románů, jež jsou klasikou špionážního žánru a pro věrohodné vylíčení poměrů v oboru během studené války jej i přesahují. Anebo bývalý agent CIA Robert Baer či nejnověji Šulcův britský vrstevník Charles Cumming (opět renegát MI6). Nejde ani tolik o to, že tento typ autorů se setkal se zajímavými případy a osudy (ty lze koneckonců čím dál častěji nalézt v médiích nebo v pracích historiků), důležitější je přímá zkušenost se systémem práce tajných služeb.
Odráží se to i v knize Dva proti Říši, zejména v pasážích, v nichž Šulc střízlivě, neemotivně líčí zákulisí práce gestapa, policejního aparátu v české beletrii dlouho výhradně démonizovaného. Nuže, dle Šulce, poučeného nejnovějšími faktografickými studiemi včetně vzpomínek hlavního protihráče českých parašutistů, velitele referátu II-G Heinze Pannwitze, nebyli gestapáci jen tupé mlátičky (i když umění brutálního výslechu zvládali dokonale), nýbrž chladní profesionálové, pracovití, výkonní i vynalézaví, využívající nejmodernějších vyšetřovacích metod. Podobně má Šulc smysl pro postižení zásad odbojové konspirace: pravidla krytí, soustředění se na úkol, jištění několika různými způsoby a podobně. Za d r uhé se Šulc přidává k Janu Novákovi, který v české próze prosadil žánr v anglosaských zemích zdomácnělý pod pojmem docufiction (do češtiny se občas překládá jako dokumentární román). V případě Nováka je samozřejmě řeč o beletristickém zpracování osudu bratří Mašínů v knize Zatím dobrý. Román Dva proti Říši se jí v mnohém podobá, byť stylisticky zdaleka tak bravurní není. Společný mají důraz na skutečné detaily, přičemž Novák měl více práce v tom, že některé pasáže svého příběhu si musel sám najít u přímých svědků, zatímco Šulcovi stačily dostupné dokumenty a knihy. Vypráví místy trochu prostoduše, nicméně většinou spěje rychle kupředu prostřednictvím věcných dialogů a svižným, jednoduchým jazykem. Dost možná se tu projevuje vliv angličtiny jakožto původního jazyka textu (podobně jako u Zatím dobrý): jako by vytlačila jazyková a stylistická kouzla a kudrlinky; ostatně v „dokumentárním thrilleru“ stejně nemají co dělat.

Vlastenecký patos

Šulc příliš nefabuluje, vychází z prověřených informací (jen jednou klesne k lidové legendě o tom, jak si Heydrich nasadil českou korunu) - na rozdíl od loni vydaného románu Lubomíra Kubíka Proč Gabčík nestřílel, kde autor spekuluje o tom, že důvodem neúspěšného prvního útoku Jozefa Gabčíka nebylo selhání samopalu, ale závazek silně věřící snoubence, že si neušpiní ruce cizí krví. Šulc psychologizuje střídmě, nejvíce když líčí stav zrádce Čurdy krátce předtím, než se rozhodl své spolubojovníky prozradit - a motivace záchrany početné rodiny (nakonec vlastně úspěšná) jej zčásti rehabilituje. Oba atentátníky trochu idealizuje, ale to patří k věci. Co knize škodí, je občasný přílišný vlastenecký patos vrcholící závěrečným šeptáním prezidenta Beneše: „Doufám, že budeme vaší oběti hodni.“
Dva proti Říši je kniha, po které by čeští nakladatelé sáhli i bez vítězství v soutěži Knižního klubu. S námětem, který je atraktivní navzdory notorické známosti i četnému zpracování historiky, publicisty i umělci. Čtenářsky přístupná, faktograficky věrná, celkově vyvolávající dojem solidnosti. Veledílo to není, ale pokud Šulc sám nebo někdo jiný bude v podobném duchu pokračovat, dost možná, že se dočkáme zrození žánru českého špionážního thrilleru.