Rozhovory

České ženy rády drží svá teritoria

Redakce (04.03.2011)

Kateřina Janouchová je krásná a sebejistá žena, která ráda hned skočí do vody a plave. Vyzařuje z ní síla a věcnost, s níž hovoří i o choulostivých věcech beze studu a na veřejnosti. Sex pokládá za to nejzajímavější, co nás v životě může potkat. Ve Švédsku, kde spisovatelka žije od svých deseti let, je považována za odbornici právě na sex. Kromě přednáškových turné, televizních a rozhlasových vystoupení má na svém kontě dlouhou řadu knih, z nichž v Čechách jako poslední vyšla kniha s názvem Tajné sexuální fantazie švédských žen. Přesto se Kateřina Janouchová, dcera jaderného fyzika a zakladatele Nadace Charty 77 Františka Janoucha a bioložky Ady Kolmanové, do literárního povědomí zapsala jiným skandálním tématem – alkoholovou závislostí, s níž se potýkal její manžel, scénograf Robert Bohman, s kterým vychovává pět dětí. Manžel se ze závislosti vyléčil a nyní pomáhá jiným podobně postiženým a spolu se ženou provozují obchod, kde se prodávají knihy, šaty, boty i sexuální pomůcky.

Čím se liší švédský muž od českého? A je komunikace žen s muži a mužů s ženami hodně rozdílná v Čechách a ve Švédsku?

Švédský muž je rozhodně daleko emancipovanější než český. Švédský muž jde docela běžně na rodičovskou dovolenou, stará se o děti a vůbec je pro něj přirozené dělat to, co je v Čechách nazýváno ženskými pracemi. V Čechách nevidím moc mužů s kočárkem, ve Švédsku je jich plno. Hodně firem navíc muže podporuje, aby si vzali rodičovskou dovolenou.

Výzkumy totiž přišly na to, že v takových podmínkách je méně rozvodů. Švédská společnost všeobecně velmi podporuje rovnoměrnou péči obou rodičů o děti. Inspirace se ozývá z novin i z televize, a tak se tento druh oboupohlavní péče stává normou. Na dětech se to projevuje velmi příznivě a s otázkami o pomoc nebo podporu se děti obracejí běžně na oba rodiče.

Jak vnímáte v tomto směru situaci u nás?

Za dobu, co sem jezdím, vidím sice pokrok, ale ještě to tu zdaleka nefunguje tak, jak by mohlo a jak je běžné ve Švédsku. Problém ovšem je, že v Čechách ženy moc velkou emancipační změnu nechtějí. Drží se svých teritorií, domova, kuchyně a jídla, protože všude tam mají pocit generálů a nechtějí, aby se jim do toho výsostného prostoru někdo míchal a vkládal. Otázka tedy je, zda změnu chtějí nebo ne. I některé švédské matky jsou takové, že nechtějí pustit manžela k dítěti, chtějí si to dělat po svém. To je ale ten problém, že nechtějí opustit svou moc na poli, které cítí jako jediné své.

Vůbec to tedy není jednoduché, i ženy se musejí vzdát něčeho, co je tradičně jen jejich. Tímto způsobem totiž ženy také ovládají muže. Když si muž umí udělat všechno sám, tak ženu nepotřebuje a ta nad ním ztrácí svou moc. Takovou situaci může samozřejmě prožívat i muž se ženou, která chce zvládat všechno sama. Obecně tedy nejde jen o to, aby se muži dělili o práci a povinnosti se ženou, ale i o to, že jim to ženy musí umožnit.

Jak se dá podle vás charakterizovat typická strategie současného muže v partnerském vztahu?

Když něco neudělá, spoléhá, že to udělá někdo jiný. To je stejné v Čechách i ve Švédsku. Tohle ženy tak často nedělají. Muž má rád větu: Já to uklidím potom… A počká si, až to „někdo“, tedy žena, která se na špinavé nádobí dlouho koukat nevydrží, uklidí za něj. Žena nikdy nepočítá s tím, že „to“ za ni někdo udělá. Tahle tradice je v nás hluboce zakořeněná a začíná vlastně okamžikem, kdy poprvé uklidíme po svém chlapečkovi hračky. Později se divíme, kde má ta typicky mužská strategie vlastně kořen. No, přece u nás žen…

V nové knize, která právě vyšla v Mladé frontě, se zabýváte tajnými erotickými fantaziemi švédských žen. Jak vás tohle téma napadlo?


Byl to požadavek čtenářek i čtenářů. Na besedách se mně lidé často svěřovali s vlastními erotickými sny i fantaziemi a zajímaly je fantazie jiných, a tak jsme se nakonec s nakladatelstvím dohodli na knížce.

Je nějaký zásadní rozdíl mezi erotickými fantaziemi mužů a žen?

Všichni jdou vstříc věcem, které jsou tabu, a ve fantazii dělají to, co se dělat nemá. Muži i ženy sní o tom, co je zakázané. Muži se často rádi vzdávají kontroly, která je provází reálným životem, ale dá se říci, že něco podobného chtějí i ženy. V obecném smyslu žádný zásadní rozdíl nevidím.

Překvapilo mě, že v knize mezi nejčastějšími erotickými fantaziemi uvádíte sny žen o ženách, aniž by šlo o lesbicky orientované ženy. To mě docela zaskočilo. Jaké máte vysvětlení?

Ženy často sní o ideálu ženství nebo samy o sobě jako o ideálu. Vysvětluji si to tak, že ženy tak chtějí podpořit a posílit svou ženskou sexuální identitu, aniž by to mělo cokoliv společného s opačnou pohlavní orientací. Nakonec my všichni v sobě máme muže i ženu.

Další místo v žebříčku zaujímají fantazie o dominanci či podřízenosti druhému pohlaví. Může taková fantazie podle vás vybalancovat problémy ve vztahu?

Lidé jsou v posledních desetiletích dost ovlivněni a inspirováni filmy, divadlem a virtuální realitou vůbec. Když popové hvězdy napochodují na jeviště ve spodním prádle, není divu, že publikum ve snech spřádá nitky erotických her. Je to něco jiného, než lidé zažívají ve svém všedním životě. A potom sexuální fantazie jsou tou nejjednodušší a nejlevnější metodou, jak prohloubit erotické vzrušení, aniž bychom se museli dopustit nevěry. Neriskujeme a nekomplikujeme si náš partnerský život, tak proč si je nedopřát. Je to skvělý způsob, jak si udržet sex doma a v rodině.

Traduje se, že ženy často (i když podvědomě) sní o „znásilnění“. Tohle téma také v knize rozebíráte…

Píšu o tom, že takový sen vůbec neznamená znásilnění reálné, spíše touhu po tom, aby muž byl zase silným mužem, o jehož sílu je možné se opřít. Záhadný cizinec, který přijde a bezostyšně se zmocní ženina těla, je vlastně ospravedlněním její potlačované touhy po sexu. Podřízené postavení sexuální oběti umožňuje ženě užívat si naplno i takové praktiky, od nichž by se v reálném životě rozhořčeně odvrátila. Onen neznámý muž ze sexuální fantazie nemá ale nic společného s darebákem, který ženu vystaví skutečnému sexuálnímu násilí. Když nějakou ženu vzrušují představy o podrobení, neznamená to, že by snila o tom, jak ji někdo v reálném životě znásilní. Jen si užívá bezpečný scénář, který se jí odvíjí v hlavě a který si sama režíruje. Má tak své vlastní „divadlo“ o znásilnění. Proto asi taky lidi čtou detektivky, mohou v nich prožít něco strašného, ale mít to pod kontrolou. Po takové četbě taky nikdo nechce být zavražděný, natož vraždit.

Proslavila jste se mimo jiné i románem Nejbližší o soužití s alkoholikem. Máte sama nějakou závislost?

Spíš nemám. Kdyby se k něčemu takovému schylovalo, tak myslím, že si dokážu říct ne. Ale jsem závislá na práci, workoholičkou se klidně nazvat dám.

V knize výstižně upozorňujete na to, že pohádky jsou vlastně předobrazem erotických fantazií, proto jsou v mnoha zemích obdobné. Které pohádky z tohoto úhlu pohledu pokládáte za základní a archetypální?

Třeba v pohádce o Karkulce a vlkovi snadno najdeme předobraz barvitých erotických fantazií. Vlk představuje dominantní maskulinní bytost, tedy sílu a moc, Karkulka je nevinná malá holčička, kterou chce vlk sníst… Mnohé dnešní úspěšné ženy sní o tom, že je někdo nutí k poslušnosti, že se jich dokonce zmocní násilím. Je to pro ně způsob, jak unikají ze stresující reality, která na ně klade vysoké nároky. Ve fantazii nemusejí přebírat iniciativu, jsou tu bezbranné a bezmocné, „pohlcené“ mužem a znovu se takto cítí ženami.

Holdování sexuálním fantaziím ale může vést svět i ke zploštění lidských kontaktů, k tomu, že lidé žijí častěji jako singles. Někteří muži podle sexuologů dokonce raději masturbují, než by žili v normálním vřelém lidském kontaktu.
Co si o tom myslíte?


To se týká skutečně spíše mužů než žen. Muži se obecně bojí vztahů a odtahují se od žití ve dvou, protože je to emočně náročné. Dalším důvodem je obyčejná lenost, strach před ztrátou svobody, tedy běžný mužský egoismus. Ženy zřídka vymění vztah za masturbaci. Ostatně sexuálními odchylkami trpí v devadesáti devíti procentech muži.

 

3.3.2011  Literární noviny  str. 8  Interview