Aktuality

Cenu Knižního klubu dostal Martin Sichinger

Redakce (13.08.2010)
Cenu Knižního klubu dostal Martin Sichinger Cenu Knižního klubu dostal Martin Sichinger

Román Cukrový klaun učitele a překladatele Martina Sichingera zvítězil ve 13. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Román se odehrává v 90. letech 20. století a mladý muž v něm pátrá po historii míst, odkud v důsledku dějinných událostí museli odejít jejich obyvatelé. Zdroj: Zpravodajství ČTK, 16.9.2008

Autor dnes cenu spojenou s odměnou 50.000 korun dostal v Praze. Pořadatelé zároveň vyhlásili další ročník ceny, uzávěrka je 31. prosince. Ačkoli jsou v Česku desítky literárních cen, jen málo z nich vyhlašují nakladatelé. Navíc většina z nich oceňuje publikace již vydané. Knižní klub nabízí možnost publikovat původní dílo, garantuje vydání a autora odměňuje prémií.


V letošním ročníku se sešlo 61 rukopisů. Do druhého kola se dostaly čtyři a z nich pak porota v čele s Ivanem Binarem určila vítěze. Sichingerův román na cenu navrhl člen poroty Jaroslav Rudiš. V porotě zasedli ještě spisovatelka Tereza Brdečková, literární kritik a historik Pavel Janáček a místopředseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů Jiří Seidl.

Sichinger říká, že k románu ho inspirovala časopisecká reportáž o otci, který hledá svého syna. Navíc si uvědomil, že do příběhu může promítnout své vzpomínky z dětství, aniž by musel psát o sobě.

Příběh Cukrového klauna se odehrává v jižních Čechách, ve vojenském újezdu Boletice. Po rozchodu rodičů zůstává dvacetiletý Aleš s matkou a ve volném čase fotí pozůstatky zaniklých vesnic u bývalých grafitových šachet. Nejvíc ho přitahuje kolický zámeček, místo spojené s tajnými dětskými výpravami a otázkami, na které nikdo z těch, co přišli po válce, neumí odpovědět.

Aleš pátrá po tom, co je pravdy na legendách o mužích, kteří si kopali díry v zemi a čekali v nich na konec světa? Proč se na zámku nechal za války zaměstnat nejbohatší kolický sedlák? K čemu sloužily tajemné bedny, které se sem vozily až z Rakouska? A najde se někdo, kdo dokáže zámeček i jeho rozlehlou zahradu ještě zachránit? Když se nečekaně objeví nový majitel, život v okolních vesnicích se změní. Místní dostávají práci, do Kolic přijde prapodivný dopis z Německa a Aleš se po tragické smrti své kamarádky rozhodne postavit zlu, které se rozlézá v opuštěných grafitových šachtách.

Přinášíme Vám i dva nové rozhovory s autorem vítězného románu Martinem Sichingerem.

Šumavští pašeráci pracovali pro StB


Autor: Ondřej Horák
Zdroj: Lidové noviny str. 22 Kultura, 17.9.2008


LN Na konci románu stojí poděkování mé kolegyni Haně Čápové, bez jejíž reportáže by podle vašich slov kniha nikdy nevznikla. Co vás na ní tehdy zaujalo?

Když jsem si reportáž přečetl, nedokázal jsem na nic jiného myslet. Spíš než samotný příběh, ve kterém otec hledá syna, mě zaujaly vlastnosti toho muže, protože to nebyl žádný klasický kladný hrdina. Příběh se odehrával v šachtách na wolfram v severních Čechách. Jenže jsem z jižních Čech a severní Čechy moc neznám, takže se mi vybavily vzpomínky na výlety k vojenskému prostoru Boletice, kde jsou pro změnu grafitové šachty. Dalo se tam natrefit na různé lidi, od bezdomovců přes sběrače houbiček až po lidi na útěku.

LN Román se odehrává v jižních Čechách, v prostoru, který byl vysídlen a kde byly vesnice srovnány se zemí. Jak moc jste musel studovat historická fakta?

Důležitým zdrojem jsou podrobně vedené internetové stránky o zaniklých vesnicích celých Čech. To je fantastické čtení, už proto, že je jich tolik! Zajímalo by mě, jestli je v nějakém jiném evropském státě tolik se zemí srovnaných vesnic. A další věci se pak nabalovaly samy. Vzpomínám si třeba, jak za tátou, když jsem byl kluk, přijel kamarád a bavili se o jednom člověku. Říkal, to víš, jeho děda byl pašerák, táta byl pašerák a on pašuje přes hranice pro StB nějaké dráty. To mě tenkrát docela zarazilo, ale nedávno jsem četl, že to bylo úplně normální - StB si prostě našla mezi lidmi z pašeráckých rodin své spolupracovníky. Třeba slavný agent Puskás propašoval pro národní podnik Feromet 1962 kilogramů niklu.

LN Důležitou roli v Cukrovém klaunovi hrají fotografie, dvě postavy jsou dokonce fotografové. Fotograf byl přitom již hlavní hrdinou povídky Obřad na šest z knihy Přes čáry a vlny. Proč zrovna fotografové?

Povídka Obřad na šest se odehrávala na falešných svatbách, které se dělávaly za komunistů na venkově, aby si nějaká kapela mohla vůbec zahrát, a mě na jednom z těch koncertů zaujal kluk, který fotil celou noc a vůbec se neopil. Navíc pár fotografů znám a mám je spojené s postavou, která stojí vždycky tak trochu mimo. Ale v jiných mých povídkách fotografové žádnou roli nehrají, tak nejpřirozenější vysvětlení bude, že je to jen náhoda.

LN Když jsme spolu dělali před čtyřmi lety první rozhovor, tak jste mi říkal, že píšete každé ráno od pěti do sedmi. Děláte to tak pořád?

To je nevyhnutelné vzhledem ke třem dcerám a situaci, která v naší domácnosti vypukne každé ráno přesně v sedm nula nula.

LN Já tedy, než bych vstal v pět ráno kvůli psaní, tak bych si to velice dobře rozvážil...

Já si to taky velmi pečlivě rozvažuju, ale nakonec vstanu. Jindy nemám čas, protože pak musím vypravit děti do školy a jít učit, takže to rozvažování je vcelku jednoduché.

LN Jestliže píšete každé ráno dvě hodiny, kam všechny ty texty padají? Kolik toho už tedy máte v šuplíku?

Už pár let mám hotový román Harpuna, příběh dvou dívek na malém městě. Vychází taky ze skutečných událostí, ale je asi třikrát delší než Cukrový klaun. Poslední roky jsem ho posílal asi do všech českých nakladatelství. A odepsali mi jen z brněnského nakladatelství Host, docela se jim líbil, ale nevydají ho, protože je moc dlouhý. Krátit ho v žádném případě nebudu, protože si myslím, že pořádný román má mít nejmíň šest set stran. Možná tam ještě nějaké postavy dopíšu... Teď pracuju na dalších věcech, ale jestli k něčemu budou, se teprve ukáže... Tom Waits jednou prohlásil, že některé písně zůstanou mrtvé, i když s nimi strávíte roky. S příběhy je to stejné.

LN Proč jste se rozhodl poslat Cukrového klauna do soutěže o Literární cenu Knižního klubu?

Ty roky, co jsem Harpunu posílal od jednoho nakladatelství ke druhému, mě už trochu zmohly a já se smířil s tím, že nikdy nevyjde. V prosinci mě napadlo poslat Cukrového klauna, kterého jsem dodělal mezitím, do soutěže Knižního klubu, protože se tam rozsahem hodil. Navíc psali, že je tam porota, tak jsem si říkal, že si ho někdo třeba přečte.

LN Dovedete si představit, že by byl váš román převeden do filmové podoby?

Kdyby se kvůli tomu musela bourat nějaká vesnice, tak radši ne.

Ze čtyřiceti nakladatelů odpoví jeden


Autor: František Cinger
Zdroj: Právo str. 15 Kultura, 17.9.2008


Co bylo impulsem napsat knihu z jižních Čech, odkud pocházíte, a vybrat si rozmezí let 1942 až 1996?

Na začátku byla reportáž Hany Čápové z Respektu o otci, který hledá svého syna, jež mě velmi zaujala. Příběh se odehrával v severních Čechách, kde jsem nikdy nebyl, a proto jsem děj přesunul do jižních Čech. Velkou roli v něm hrály wolframové šachty a já si vzpomněl na grafitové šachty u Českého Krumlova na kraji vojenského prostoru Boletice. Tam jsem se cítil jako doma, protože i tam se stejně jako za Vimperkem srovnala spousta vesnic se zemí.

Ničení vesnic v pohraničních pásmech se vás stále dotýká…

Pamatuju si například, jak jsme jako kluci chodívali do bývalého pionýrského domu u silnice z Vimperka na Pasov. Byl to dům po odsunutém Němci a vedoucí nám říkali: Čím dřív to tady zničíte, tím dřív vám tu postaví nový. Tak jsme ho zničili stejně, jak je popsáno v knize. Samozřejmě se nikdy žádný nový nepostavil a nikdy stavět neměl. Ulice z Vimperka na Pasov měla za socialismu ukázat, že dál se už nejede, protože tam začíná konec světa. A vypadá tak dodnes, i když konec světa tam už není.

Je vám bližší literární postava bratra, který zůstal v republice, nebo bratra, který emigroval do západního Německa?

Obě postavy chápu. I to souvisí s dětstvím, na návštěvy k nám chodili lidé, kteří z Vimperka emigrovali za příbuznými do západního Německa. A když člověk přišel na vimperské náměstí, v obchodech mluvila spousta starších lidí jen německy.

Co vám pro román dala literární zkušenost povídkové knihy Přes čáry a vlny?

Řekl bych, že pořád píšu o krajině, která je nějak zdeformovaná. Když dneska řeknete Boletice, každý obvykle vyhrkne: Tam je ta krásná příroda! Ve skutečnosti je to absurdní, vždyť se tam stovky domů srovnaly se zemí. Jedním z leitmotivů románů je to, co tak nějak viditelně zbude po totalitních režimech. Když jsem žil ve Španělsku, tak ve Villanuevě nebylo člověka, který by nevzpomínal na to, co postavil Franco. Je to stejné jako s Hitlerem a dálnicemi; jako by existovala nějaká šablona, která nepřipouští přiznat i druhou stranu toho, co se dělo.

Za rukopis románu Cukrový klaun jste dostal Cenu Knižního klubu. Co pro vás znamená?

Kdybych cenu nedostal, smířil bych se s tím, že Cukrový klaun nikdy nevyjde, což se mi stalo s prvním románem Harpuna, a zkusil psát detektivku nebo scifi a přihlásil se do nějaké soutěže. Obesílání nakladatelství jsem už vzdal. Když vám ze čtyřiceti nakladatelství odpoví jeden redaktor s tím, že se mu to líbí, ale stejně to nevydá, tak vás to po určité době unaví.

Jaké máte literární vzory?

Mám rád autory, kteří nepíšou o sobě, takže čtu hodně detektivek a sci-fi. Samozřejmě se nevyhýbám moderní literatuře, ale často mi přijde sebestředná a nudná. Líbí se mi rozsáhlé romány, právě jsme se ženou pro Talpress přeložili trilogii Barokní cyklus od Neala Stephensona, příběh puritána, který v Anglii pokračuje v pansofickém díle Jana Amose Komenského – první část Rtuť se zčásti odehrává v Čechách po třicetileté válce. Kolem pětadvaceti jsem skoro přestal číst, protože mě nebavily knihy, kde autoři psali jen sami o sobě. Pak ale začali vycházet spisovatelé jako Neal Stephenson nebo Philip K. Dick a já začal zase číst se stejnou vervou, jako když jsem byl kluk, a to mi vydrželo dodnes. Taky mě fascinují obecní kroniky a lidé, kteří je píšou. A vůbec lidé, kteří o místě, ve kterém žijí, něco vědí. V posledních letech se snažím s těmito lidmi setkávat, letos jsem navštívil například Romana Hajníka, kronikáře Vimperka, a příští rok bych chtěl zajít za panem Mandákem, který napsal kroniku Stach.

O autorovi
Martin Sichinger (1967) Narodil se ve Vimperku, kde navštěvoval gymnázium. V Plzni pak vystudoval pedagogickou fakultu. Pobýval v zahraničí, nyní žije s rodinou v Praze a živí se jako učitel angličtiny a češtiny. V 90. letech vydal v nakladatelství Velárium tři básnické sbírky. Jako prozaik debutoval knihou povídek Přes čáry a vlny (2005). Cukrový klaun je jeho prvním publikovaným románem.