Recenze

Čaj s vůní Íránu

Redakce (24.11.2014)
Čaj s vůní Íránu Čaj s vůní Íránu

Írán je pro nás Středoevropany tajemnou, exotickou zemí, o jejíž kultuře, zvycích, náboženství a politice víme jen informace zprostředkované televizí a internetem. Není se tedy čemu divit, že naše povědomí o životě na blízkém východě je mnohdy tak zkreslené. Protože jak se zdá, tak přestože je to kultura na hony vzdálená od té naší, existuje spousta věcí, které po celém světě fungují stejně.

Je rok 1979 a v Íránu zrovna probíhá islámská revoluce. Je to nejisté období, kdy se mnoho Íránců rozhodlo emigrovat daleko do západních zemí, nejvíc pak do Spojených států. Mezi tyto emigranty patří i Mínina rodina, která v jejích deseti letech opouští rodný Teherán a začíná nový život za velkou louží.

Dnes je Míně dvacet pět let a je dítětem dvou kultur. Jak sama říká, jako Íránko-Američanka se nepřiklání ani k jedné straně, ale volí si tu pomlčku mezi těmi dvěma slovy. Mína si je moc dobře vědoma rozdílností mezi Východem a Západem, ale tento spor se nikdy nedostal do středu jejího zájmu.

Jí se daleko víc dotýká její každodenní soužití s matkou Darjou.

Ta se totiž rozhodla dát Míně k pětadvacátým narozeninám ten nejlepší dárek – potenciálně vhodného ženicha. A není to poprvé, tomuhle koníčku se Darja věnuje už nějakou řádku let. Je matematičkou a svojí posedlost statistikou a čísly začala aplikovat i na Míniny nápadníky. Sestavuje si tabulky a každému vhodnému Íránsko-Americkému mladíkovi přisuzuje hodnoty podle jeho zdraví, vzdělání, nebo finančního zázemí.

A z toho Mína není zrovna dvakrát nadšená. Nejen že je nucena studovat ekonomii – obor, který ji jistojistě uživí – přestože sama tíhne k výtvarnému umění, ale k tomu se musí vypořádávat s matkou dohazovačkou a jejími úlovky.

Proto když nevyjde ani ten poslední amant, ten k narozeninám, Míně dojde, že se musí vrátit zpátky do Teheránu. Potřebuje si ujasnit, kdo vlastně je a jenom cesta zpět ke kořenům jí v tom může pomoci.

Překvapivě když toto rozhodnutí sdělí matce, ta s ní souhlasí a navíc se k ní přidává. Darja jako jediná z celé rodiny nesla odloučení od své kultury a příbuzných skutečně těžce. Když se pak obě ženy konečně ocitnou ve své domovině, přinese jim to daleko víc, než čekaly. Najednou k sobě naleznou cestu a vzájemně si porozumí.

Tedy do doby, než Mína potká muže, který jí učaroval. Muže, o kterém Darja ani na chvíli neuvažovala jako o potenciálním ženichovi.

Autorka ve svém debutovém románu Čaj s nápadníkem prezentuje perskou kulturu a historii v pozadí života dvou žen, jež patří dvěma světům. Jejich očima ukazuje rozdílnosti Západu a Východu, kvality obou světů i změny, které se v nich v průběhu let udály. Ukazuje, že pro emigranty není mnohdy lehké o své nové zemi uvažovat jako o domově a zároveň svým čtenářům předkládá důkaz, že vztah matky a dcery se napříč světem neliší.

„Zapomeň na všechny ty křupany, které si dosud poznala, kteří tě nudili, na které ses nechtěl ani podívat a radši je polila čajem. Já už na ně taky nemyslím a odpouštím ti. Jsou pryč, nikoho už nezajímají. Ale tentokrát, Míno. Tentokrát jsem použila statistiku.“
„Ale vždyť ho ani neznáš!“
„Jsme tvoje matka, Míno. Znám tebe!“
„Napadlo tě někdy, že jsem lesba?“
„Lesba?!“ odfrkla si Darja. „Nemysli si, že nevím nic o lesbách. V Íránu byly taky lesby. Víš, jak jsme se dozvěděly, že jsou lesby? Od jejich milenek! Vždyť nemáš ani přítelkyni, Míno. Nejsi lesba.“
Mína vzdychla. Nebyla sice lesbička, ale nechtěla se vdávat jenom kvůli tomu, že matka vytvořila nějakou excelovou tabulku.


* * * * *