Čtenářské recenze

Být pořád silný je stejné jako nežít

Redakce (20.11.2014)
Být pořád silný je stejné jako nežít Být pořád silný je stejné jako nežít

Žije svůj život, a přesto ho tak úplně nežije. Pomáhá totiž ostatním, kteří ji navštěvují, aby své eskapády pochopily a nehroutily se z nich. Jenže tak jednoduché to není. To jest prostý úděl všech psychologů a tedy i Sofie Zetterlundové, která se rozhodla pomoci své věrné přítelkyni a kriminální komisařce Jeanette Kihlbergové a sestavit tak profil vraha zneužívaných chlapců.

Sotva se Jeanette podaří najít svého zmizelého syna, který se jí od té doby nechce s ničím svěřit – snad je to reakce na odchod jeho otce malíře za mladší ženou – musí řešit úmrtí některých lidí, jež mají co do činění s případem, který již neměla nadále vyšetřovat. Tak zněl případ s vyšších míst.

Znovu se tak zamotává do historie záhadné a zmizelé dívky Victorie Bergmanové, která byla od dětství zneužívána nejen svým otcem, ale i jeho známými. Postupně už neexistuje nikdo, kdo si ji pamatuje a ti, kdo mají to štěstí a ještě dýchají, ty čeká brzká smrt. Je snad ona tím klíčem, který vše vyřeší? Podaří se Jeanette a Sofii Victorii opravdu najít, i když získala novou identitu? Kam se ztratila její utajovaná dcera? Kdo ale vraždí bez pravého prostředníčku? A může se nakonec roztříštěná mysl sjednotit ve prospěch jejího nositele?

*

Zabít člověka je jednoduché. Problémy s tím spojené jsou spíše duševní povahy a v této oblasti se předpoklady velmi liší. Většina lidí musí překonat velký počet zábran. Empatie, svědomí a následné úvahy obvykle fungují jako překážky, chce-li se někdo dopustit násilí a vraždy.
Pro určitý druh lidí to ale není obtížnější než otevřít krabici mléka.
Je doba návštěv a pohybuje se tu spousta lidí. Venku leje jako z konve a vichr lomcuje okenními tabulkami. Tu a tam ozáří černou oblohu blesk a vzápětí zarachotí hrom.



Odpustit je velká věc, myslí si. Ale pochopit a neodpustit, to je něco ještě mnohem většího.
Když člověk nepochopí jen proč, ale porozumí celé té řadě událostí, které vedou k závěrečné hrůze, to teprve stojí za to. Někteří lidé tomu říkají dědiční hřích, jiní předurčení, ale v podstatě je to jen ledově chladný, nesentimentální důsledek.
Lavina nebo kruhy na vodě, když do ní někdo hodí kámen. Napjaté ocelové lano nad nejtemnější částí cyklistické stezky nebo ukvapené slovo a neuvážený pohlavek.
Občas se jedná o promyšlený, vědomý skutek, to jsou pak důsledky jen jedním z parametrů, a jiným je vlastní uspokojení. V bezcitném stavu, v němž je empatie jen pouhých slovek, sedmi písmeny bez obsahu, se člověk přibližuje zlu.

*


Na pokračování švédského thrilleru Vraní dívka jsme nemuseli čekat tak dlouho, ale i tak chvilku člověku trvá, než si vybaví, jak předchozí kniha skončila. Brzy se ale dostanete znovu do víru všeho dění a společně s komisařkou Jeanette  řešíte případ Victorie a jejího zneužívání. Tentokrát se autoři vyhnuli popisu krutostí, kterých zde mnoho již není, ale zároveň se více zaměřili na hlavní ženské osoby a jejich osudy, které spolu dost souvisejí. Erik Axl Sund nezklamali. Teď už jen vydržet do srpna roku 2015, kdy vyjde poslední díl této série s názvem Pýthiiny rady.

Autor recenze: Josef Němec