Rozhovory

Boučková: Sama sebe jsem nešetřila

Redakce (13.08.2010)
Boučková: Sama sebe jsem nešetřila Boučková: Sama sebe jsem nešetřila

Příběh Terezy Boučkové je známý: podepsala Chartu 77, za totality nesměla skoro nic, v samizdatu vydala prvotinu Indiánský běh. Pak adoptovala dva syny, jejich výchova však začala být problematická a oba z rodiny odešli. Žije u Prahy se svým biologickým synem a manželem, před dvěma lety oslavila padesáté narozeniny. A bilancovala knihou Rok kohouta, která se stala překvapivou tuzemskou literární senzací. Autor: Klára Kubíčková Zdroj: Mladá fronta DNES str. 23 Scéna - téma, 17.1.2009

Roku kohouta se prodalo šestatřicet tisíc výtisků. Kdy jste si uvědomila, že je vaše kniha bestsellerem?

Už je asi čas, aby mi to došlo, že? Jsem pořád strašně překvapená, vůbec jsem něco takového nečekala.

Kromě toho, že se Rok kohouta dobře prodává, má i kladné recenze. Bála jste se, co o vás kritici napíší?

Bála jsem se úplně všeho. Byla jsem hrozně nervózní a čekala úplně opačné přijetí.

Proč?

Po zkušenostech s reakcemi na rozhovor pro časopis Marianne a po článku Jáchyma Topola v Respektu jsem čekala něco podobného. Po tom, co mám odžito, jsem neměla sílu na to, aby mě kritici zase tepali. Ale současně jsem svoji knihu musela napsat právě tak, jak jsem ji napsala.

Nakolik je Rok kohouta autobiografický?

Nemůžu vám říct míru literární licence. Není to deník, ale román. Ale velmi autobiografická ta kniha samozřejmě je.

Mluvila jste se svými blízkými o tom, že si o nich přečte tolik lidí?

To už je riziko literatury. Autor ho musí podstoupit a chtě nechtě ho musí podstoupit i jeho blízcí. Ve chvíli, kdy se začnete cenzurovat, abyste se někoho nedotkla, nemůžete tento druh literatury, založený na osobním prožitku, psát vůbec. Hodně jsem přepisovala, škrtala, ale to podstatné jsem nezměnila. Já nešetřila především sama sebe a tím jsem měla, myslím, i určité právo napsat o svých nejbližších, co jsem uznala za vhodné. Všichni spisovatelé vždycky psali více nebo méně o sobě... Na internetu se nad tím občas někdo pohoršuje, že si dovoluju psát otevřeně o jiných lidech, ale to se přece děje ve většině knih a já nejsem žádná výjimka. A jednou to bude všechno jedno. Zůstane jen dobrá, nebo špatná kniha.

Čtete takové internetové diskuse?

Občas. Ale vadí mi, že se většina těch rozhorlených diskutérů schovává za přezdívky. Nepodepsaný názor je srabáctví. Nemá žádnou cenu.

Rokem kohouta se táhnou pochybnosti o vaší tvorbě. Jak se tyhle pochybnosti slučují s těmi vysokými čísly prodeje?

Procházela jsem těžkým obdobím s tvůrčí krizí, ale to přece neznamená, že z té krize nemůže nic vzniknout. Rozpadaly se mi hodnoty, zažila jsem úplný propad. Čtenáři mi píší, denně dostávám od někoho dopis nebo mail. Podobné krize má každý. Přijetí knihy mě moc těší, ale taky mě těší, že máme doma klid. Mrzí mě, že poklidný život žijeme jenom ve třech a ne v pěti. V knize jsem popsala silnou touhu nežít. O to víc se teď raduju, že je to pryč.

Proto je Rok kohouta tak čtený? Protože je o krizi, kterou všichni známe, i když jsme třeba zrovna neadoptovali děti, které se pak nepovedly tak, jak jsme si přáli?

Nevím. Zásadní kredit v Roku kohouta však určitě je – je to upřímná kniha bez kalkulu. A jde na dřeň. A taky si myslím, že je dobře napsaná.

V jedné recenzi na Rok kohouta se její autorka ptá: Jaký má život smysl, když se člověk tolik snaží a nakonec je zase na nule? Ptám se stejně – jaký smysl ve svém trápení zpětně vidíte?

To taky nevím. A třeba se to ještě dozvím. Chyba je možná právě v tom, že chcete znát smysl věcí, které třeba ještě potřebují pár let k tomu, aby smysl získaly. Nebo je možná chyba vůbec nějaký smysl života hledat.

Jak se píše v období klidu a radosti autorce, která napsala bestseller z deprese a tvůrčí krize?

Teď nepíšu, nejsem stroj. Rok kohouta mi vzal hodně sil. Nespěchám, chystám se. Nápad už bych měla, možná.

Irena Pavlásková natáčí film Zemský ráj to napohled podle vašeho scénáře, teď je ve střižně. Jak jste spolu komunikovaly?

Nad scénářem jsme se scházely, hodně jsme se o tom bavily a udělaly drobné změny. Velmi jsme si rozuměly. Samotného natáčení jsem se neúčastnila a jsem hrozně zvědavá, jak to Irena natočila a jestli se mi to bude líbit.

Přestože ve filmu vystupují postavy skutečného předlistopadového undergroundu a chartisté, důsledně trváte na tom, abychom neříkali, kdo je kdo. Proč, když stejně poznáme, že Kohout je Kohout a Havel je Havel?

Protože jsem si devadesát procent scén vymyslela. Sice na základě prožitku, ale vymyslela. Takhle to nebylo! Ale trošku to tak bylo.