Čtenářské recenze

Bohumil Hrabal - Příliš hlučná samota

Redakce (05.06.2012)

Haňťa, stárnoucí dělník, komická postavička vzbuzující úsměv nejen svým jménem, pracuje ve sběrně surovin. Zbožňuje svou práci, svůj lis, pomocí kterého vytváří balíky ze směstnaného papíru. Nachází v něm knihy, staré noviny i zakrvavené papíry, pocházející z místních jatek. Své práce si váží a my jsme svědky jeho myšlenek, snů a každodenních událostí tak krásně všedních.

Dělníka Haňťu zanedlouho čeká odchod do důchodu a on chce svůj milovaný lis odkoupit. Pracuje s ním už dlouhá léta, 35 let, je na něj zvyklý a má ho rád. Je stejně tak stařičký jako on sám. Máme možnost s Haňťou prožívat každodenní setkání s jeho známými, můžeme s ním prožívat lásku k cikánce Ilonce a nořit se zároveň do jeho myšlenek a snů, které s ním sdílejí malou místnůstku ve sběrně surovin.

Jeho život je docela obyčejný a přesto idylický. Je obyčejným dělníkem, ale vzdělává se tak trochu proti své vůli, to když shromažďuje vzácné knihy, které nechce poslat do lisu, nosí si je do svého skromného sklepního bytu a po večerech si v nich předčítá.

I tato idylická harmonie se ale jednoho dne pokazí a hroutí. Osud mu první ránu zasadí smrtí jeho maminky a další pak instalací nového, kvalitnějšího a modernějšího lisu. Haňťa má být přeložen na jiné oddělení a nahrazen lidmi, kteří pracují lépe než on, tj. rychleji a také bez zájmu o svou činnost. Haňta se tomuto stylu nemůže přizpůsobit. Podle něj je svět nehumánní.

Vše na něj ještě více dolehne, když se jede podívat na nový lis - dočista jiný než ten jeho dosluhující, hydraulický. Také lidé pracují úplně jinak než on, bezmyšlenkovitě. Tráví dovolenou v zemích, o kterých (narozdíl od Haňťy) nic nevědí. Všechny tyto změny na Haňťu doléhají a on se rozhodne ukončit svůj život. Sebevražda však proběhne pouze v jeho snech. Haňťa se však přesto uchýlí do své (příliš hlučné) samoty.

Příliš hlučná samota je dle mého názoru naprosto trefným názvem pro knihu s tímto dějem, s de facto vnitřním monologem dělníka Haňťy, psaným v podobě něžné sonáty.

I tato kniha nese onen zvláštní Hrabalův styl, obnášející, stejně tak jako např. kniha Obsluhoval jsem anglického krále, dlouhá souvětí, rozkládající se klidně i na celé stránce. Vždy mi nějakou dobu trvá, než si na tento styl zvyknu; čtenář musí být neustále na pozoru, musí se na čtení stoprocentně soustředit, protože v té změti textu jsou obrovské myšlenky a důležité pochody mysli hlavního hrdiny, které se však v onom smetišti slov dají přehlédnout.

Přesto Příliš hlučnou samotu pokládám za jednu z nejlepších Hrabalových knih. Je harmonická a přitom tak rozporuplná! Např. s Mančinkou (Haňťovou velkou láskou) prožíváme plno humorných historek, zato však se nám slzy derou do očí, když čteme o Haňťově velké lásce, cikánce Ilonce, která skončila v koncentračním táboře.

Bohumil Hrabal
je bezesporu vynikajícím spisovatelem a jeho příliš hlučná samota stojí za přečtení, třeba už jen kvůli skvělým monologům hlavního hrdiny Haňťi.


Autorkou recenze je Lucie Horáková