Rozhovory

Básník v růžové posteli

Redakce (13.08.2010)

Jaroslav Holoubek je jedním z nejčtenějších českých básníků. To ovšem zdaleka není jeho jediná profesní role. Je to také známý kulinární expert a publicista, sommelier a v neposlední řadě i vysokoškolský pedagog. Před lety býval i redaktorem bulváru. Autor: Dušan Spáčil Zdroj: MF plus str. 48 Osobnost, 21.11.2008

Byl jsi v pořadí druhým šéfredaktorem Blesku, pracoval jsi ve Story, a pak i v Pestrém světě. Vzpomínáš na to rád, nebo bys na to raději zapomněl?

Jednu dobu jsem o tom nerad i mluvil, protože to zjevně vadilo některým úzkoprsým spisovatelským kolegům v PEN klubu. Takže jsem se snažil od této zkušenosti spíš odpoutat. Když jsem pak dostal nabídku, abych o tom, jak se bulvár dělá, přednášel na vysoké škole, taky jsem to odmítl. Nejen kvůli „řečem“. Hlavní důvod byl, že jsem cítil, že už jsem někde jinde, v jiném myšlenkovém světě.

Dobrá, ale teď už máš od té doby odstup... Jaké to tedy bylo?

Vcelku na to vzpomínám v dobrém, byl to pro mne tehdy nový a zajímavý zážitek. Já jsem totiž předtím neměl s bulvárem bližší zkušenost. Jako čtenář jsem jej trochu znal jen ze studentského pobytu v osmašedesátém ve Francii a Anglii. Ostatní redaktoři první redakce Blesku na tom byli podobně. Zkrátka učili jsme se to dělat za pochodu. Důležité je taky říct, že to tehdy nebyl bulvár jako dnes. Nebyl tak krutý, chybělo v něm to podsouvání nepravých skutečností, zprvu jsme jen tak „načechrávali realitu“. Ale i tak si uvědomuji, že člověk měl v bulváru trochu posunuté vnímání skutečnosti. Nedávno jsem potkal fotoreportéra Jardu Tatka, který se mnou tehdy v Blesku pracoval. A ten mi povídal: „Kdybys Jardo věděl, jak já jsem se vždycky modlil, když jsem jel do práce na poradu, aby někde hořelo nebo abych byl třeba svědkem dopravní nehody!“ On totiž měl za povinnost přinést vždycky nějakou senzaci na titulní stranu a já jsem mu jako šéf pochopitelně vynadal, když nic nedodal. Tomuhle profesnímu cynismu se tam nevyhneš. V „seriózních“ novinách to ovšem bývá podobné.

Vychází ti už čtrnáctá básnická sbírka Lásky a nevěry. Poezie pro vydavatele ovšem moc lukrativní záležitostí není. Řada z nich proto i velmi renomovaným básníkům říká: Ano, vytiskneme vaši knihu, ale váš honorář bude jen jisté procento z prodeje. Nebo si autoři dokonce musí tisk hradit. Jak jsi na tom ty?

Naštěstí jsem si nikdy nemusel vydání svých básní platit. Není tomu tak ani u této, zatím poslední sbírky. Ale je fakt, že s vydáním této knihy mi sponzorsky pomohli dva kamarádi. Díky tomu může být ta nová knížka opravdu pěkná. Ono nešlo o to, že by mi tu knihu v Mladé frontě nevydali, ale že by nemohla být tak výpravná. Sbírka Lásky a nevěry je krásná a vychází s nádhernými obrázky od nejlepších českých výtvarníků – Tomáše Bíma, Pepíka Velčovského, Ládi Kuklíka, Jiřího Mocka, Evy Šebíkové a Tomáše Hřivnáče.

Proč to má poezie vůbec tak těžké?

No, nedávno jsem se bavil s Michalem Suchánkem, majitelem sítě knihkupectví Luxor. A ten mi říkal: „Vykašli se už na poezii, to netáhne. Zkus radši třeba povídky!“ A tak jsem mu odpověděl: „Ale vždyť to, že se básničky neprodávají, způsobujete trochu i vy, knihkupci! Stavíte poezii na policích dozadu, čtenář to nemá šanci najít.“ Ale fakt je, že žánr poezie zřejmě i pomalu odchází – tak jako z výsluní zájmu odešla opera a vůbec část vážné hudby. V každém případě se pozice poezie trochu mění. Důležité je dnes spíš čtení než knížka. Nedávno mě pozval Radek Tomášek, měl jsem na jeho koncertě prezentovat tu svou novou sbírku. A já mu povídám: „Člověče, ale v té době já tu knížku ještě nebudu mít k dispozici!“ Načež on mi sdělil: „To nevadí, publikum je zvědavé spíš na tebe, na to, jak jim to zarecituješ!“ A už teď mám pozvání na další společné vystoupení. Ale to neznamená, že jsem se na tuhle knížku netěšil. Naopak, libuji si, jak je parádní. Navíc je to od roku 2000 zase nová básnická sbírka. V minulých letech jsem potřeboval zajistit rodinu, a tak jsem vydával jen literaturu faktu, knížky o známých lidech. Přitom stále píšu skoro týden co týden jednu báseň. I když mi žena říkává, že bych měl radši pracovat na baráku.

Momentálně jsi hlavní profesí učitel na vysoké škole hotelové. Dodává ti na vážnosti, že jsi básník?

Současní studenti to, myslím, většinou ani nevědí. Předešlý ročník se o tom dověděl, když naše katedra pořádala sportovní odpoledne a na závěr jsme zavítali do školní restaurace Magnificent, kde mě jeden kolega vyzval, abych něco zarecitoval. Tak jsem přednesl svou báseň Romance o hříšné Margit. Studenti byli překvapeni. Myslím, že příjemně.

Na radu pana knihkupce Suchánka jsi ovšem dal. Teď ti v Knižním klubu vychází kniha milostných povídek Žárlivá postel.

Já jsem chtěl takové povídky už dávno vydat. Ony mě čím dál víc zajímají příběhy. A vždycky mě bavilo vyprávět historky. Ale v poezii na složitější „story“ není místo a navíc dlouhé básně nečte už vůbec nikdo. Ty „postelové“ povídky se odehrávají po ateliérech, po školách, na večírcích, po redakcích i docela jinde. Je tam třeba jedna o vztahu bývalé uvaděčky z divadla s jednonohým invalidou, kterého si ta dáma vybere v partě bezdomovců! I ta je ale o veliké lásce – ona žena, aby pro svého milence zůstala dlouho mladá, nakoupí jednou za měsíc dvacet krabic mléka a koupe se v něm. Asi jako Alžběta Báthoryová v krvi dívek. V další povídce se hrdina setkal na vernisáži se svou dávnou přítelkyní z mládí, a ta ho poprosila, aby napsal její příběh. Ještě než emigrovala do USA, byl i on jejím občasným milencem v její vinohradské posteli. Teď už byla smrtelně nemocná a chtěla někomu o svém nelehkém životě plném lásky, podrazů a rozčarování vyprávět. Je to všechno ze života, ale pochopitelně, že všechno jsem osobně neprožil. Něco jsem jen slyšel, hodně jsem v těch povídkách domyslel. Ale je tam i hodně reality – jen doufám, že se tam někteří nepoznají. Není to ale žádná literatura faktu, básníkem jsem zůstal. A navíc je v těchto povídkách obvykle i nějaká postava, která příběh posouvá do filozofické roviny a vidí trochu dál. To mě totiž baví – použít nejskutečnější realitu jako metaforu něčeho nadčasového.

Takže se tou knížkou – v růžovém přebalu s otiskem rtů – k bulváru nevracíš?

To určitě ne, to bys pak mohl říci, že bulvár jsou i knížky Bohumila Hrabala! Tím se k němu samozřejmě nechci přirovnávat, ale přece i jeho knížky jsou založeny na historkách, jsou tam kuriózní příběhy a spousta emocí a taky filozofování. Hodně mi pro život dalo, že jsem se s ním znal. Já v těch povídkách nikoho senzačně neodhaluji. Neútočím na nízké pudy. Ani to souložení tam není samoúčelné a slizké, podle mě je to nejkrásnější způsob mezilidské komunikace. Ale na druhé straně nevylučuji, že si Žárlivé postele – třeba pro tu směsici reality, sexu a emocí – bulvár všimne. To je totiž i jejich téma. A já se na to těším, protože dostat se s knížkou do bulváru je dobrá reklama. A to dokonce i pro sebevážnější díla.

O autorovi
Jaroslav Holoubek - Narodil se 24. února 1946 v Nové Vsi u Chotěboře. Studoval historii a sociální vědy na Karlově univerzitě v Praze. Je doktorem filozofie. Jeho literární začátky v 60. letech jsou spojeny s brněnským Hostem do domu a pražskou básnickou skupinou sdruženou kolem časopisu Divoké víno. Vydal 14 sbírek poezie, povídky doposud publikované jen v antologiích vyšly knižně letos v říjnu pod názvem Žárlivá postel. Je také autorem několika knih rozhovorů a publikací o železničním stavitelství a o dálnicích a mostech. Za svou tvorbu obdržel několik nakladatelských a literárních cen, v roce 2006 mu Masarykova akademie umění udělila Cenu Rudolfa II. za literaturu. V současné době působí jako pedagog na Vysoké škole hotelové v Praze.