Rozhovory

Arnošt Lustig: Jsem jako moucha bez křídel

Redakce (27.01.2011)

Jenom ho nelitujme, to by se Arnošt naštval. Jasně, že má pátým rokem rakovinu, jasně, že má bolesti. Už jen leží v posteli, svlečený do půl těla, slabý jako nikdy dřív. Ale pořád je s ním zábava, vždyť „Lustig“ znamená v němčině „Veselý“. Arnošt Lustig bude veselý až do poslední minuty.

Rozhovor začněme u dveří úplně obyčejného činžáku pod pražským Vyšehradem, ve kterém má Arnošt Lustig úplně obyčejný byt. Zvoním. Seběhne spisovatelův šedesátiletý syn Pepi, otcova věrná kopie. „Ahoj!“ podává mi ruku.

Dobrý den.

Pepi Lustig: Ahoj! Tykáme si, ne? Řeknu ti, že fotr byl sice v Buchenwaldu, ale teď to je horší... Opravdu je slabej. Prosím tě, pořádně si vydrhni ruce. Kafe? Čaj? Bábovku? Tati, máš ho tady!

Dobrý den, pane Lustigu.
Arnošt Lustig: Nazdar, bejku... Hele, za jiných okolností bych teď spal, ale řekl jsem si, že ten rozhovor uděláme, protože se v tobě vidím. Vždyť já v mládí dělal to, co teď děláš ty - reportéra. Jednou jsem dostal za úkol pořídit interview s ministrem školství Nejedlým, což byl nerudný dědek, který štěkal vysokým hlasem: „Nemám čas!“ Tak jsem mu řekl, „no jo, ale mě poslali z rádia, a když to nepřinesu, tak to bude chybět ve večerním vysílání.“ Rozhovor dal, ale štěkal na mě skoro jako Hitler: „Vy se ptáte, proč nemám Dvořáka tak v lásce jako Smetanu? Já Dvořáka nemůžu ani cítit!“ Nejedlý byl taková malá štěkna, ale Rusové ho chtěli prezidentem. Protože byl blbej. No, úplně blbej nebyl, napsal životopis Smetany, ale to je jedno. Já se v tobě prostě vidím, a tak to uděláme. (V následujících minutách vypráví Lustig o všem možném - dokonce i o jakémsi Maimonidovi ze středověké Córdoby.)

Co kdybych vás, s dovolením, občas přerušil nějakou otázkou?

Pepi Lustig:
To máš smůlu...

Víte, já bych se ptal docela rád o něco osobněji než jindy. Můžu?

Arnošt Lustig:
Musíš.

Pátým rokem máte rakovinu. Je to jenom k vzteku, nebo vám nemoc přinesla i něco dobrého?

Arnošt Lustig:
Všechno, co prožije spisovatel, je užitečné; i když je to neužitečné. Na téhle nemoci je hloupé, že udělám čtyři kroky a musím si jít lehnout - jsem slabý jako moucha bez křídel, která chce lítat. Dobře vím, že je rakovina kurva, Dientsbier zemřel předminulou sobotu, umírají další a další, nikdo neví, co ten nádor udělá... Já ale doufám, že se vyléčím, protože mám vynikající lékaře, jako je třeba docent Kozák, což je génius. Ze všeho v životě jsem se zatím vylízal, tak se snad vylížu i z rakoviny. A žiju v úžasné pohodě -psaní mi jde, a to je hlavní. Taky mám senzační děti, Pepík se o mě přijel starat z Ameriky jako o své šesté dítě, přijela taky naše Eva ze Švýcar, která mi dělá denně vývar... Mně se zdá, že mám fajn život.

Jste strašně zesláblý.

Arnošt Lustig: Ale já tu nemoc oddělil ostnatým drátem.

To se dá?

Arnošt Lustig:
Asi jo... Teď tu třeba ležím. Až odejdeš, tři hodiny budu spát vyčerpáním, ale to k tomu patří, i to vyčerpání odděluju od života, i to je za ostnatým drátem. Hele, rakovina je osud a já jen doufám, že bude koncovka příznivá.

Jak si představujete příznivou koncovku?

Arnošt Lustig:
Všechno dobře dopadne. Jednou přijdu na kontrolu a doktor řekne: „Už tam nic nemáš.“ Vždyť třeba takový herec Michael Douglas, ten měl rakovinu jícnu - a před pár dny stálo v novinách, že to zmizelo. Samo. U mě je ta možnost taky, jak mi říkal docent Kozák. Takže mám naději.

Původní otázka zněla, jestli vám nemoc přinesla i něco dobrého. Přinesla?

Arnošt Lustig:
Je to třeba lekce v pokoře. Uvědomíš si, že lidské tělo je jako auto - pořád jezdí, pak začne cukat, ale nic vážného, je to jen nějaká hadička, která se uvolnila. Když montér vezme kleště, hadička zase drží. Jenomže v těle je nespočet hadiček... A když jsem si uvědomil křehkost existence, stal jsem se pokornějším. Moje maminka vždycky radila: „Važ si svýho zdraví,“ a já jsem odsekával: „Jak mi můžeš říkat takový blbosti,“ ale ona měla pravdu. Dokud jsi zdravý, tak toho o pokoře ještě tolik nevíš... A potom mi taky připadá zajímavá ta moje současná slabost, člověče - objevil jsem kvalitu slabosti.

Slabost může mít nějakou kvalitu?

Arnošt Lustig:
Slabost ti vezme sebevědomí. Už se nepřeceňuješ, už se ani nedoceňuješ, spíš se začínáš podceňovat a objevuješ svoje křehčí, slabší stránky.

Můžete být konkrétnější?

Arnošt Lustig:
Já se třeba v noci probudím a mám potřebu doplnit svoji knihu, Miláčka. Ale nezvládnu udělat ty tři kroky k psacímu stolu, kde bych to napsal - nemám sílu. Takže doufám, že svůj nápad do rána nezapomenu. Většinou zapomenu, ale zároveň si říkám: Možná je to velmi příznivé pro čtenáře.

Když si tohle všechno uvědomujete, co z toho pro vás vyplývá do dalších dní?

Arnošt Lustig:
Nic. Když se stane něco špatného, tak v lidské povaze je tvářit se, že se to vlastně nestalo. A tím tomu zlému vlastně odoláváme. Kdybych si připustil to nejhorší, tak podlehnu o kolo dřív - protože ono je to jako zápas v boxu na dvanáct kol.

Ta nemoc? Anebo celý život?

Arnošt Lustig:
I ten život, i ta nemoc. Vždyť nemoc je život; jenom blbej. Podle mě je rakovina určitá daň.

Za co?

Arnošt Lustig:
Za Krista se lidi dožívali třiceti let, teď se dožívají devadesáti. Tak za to. V Talmudu stojí, že než se dožíti sta let je lépe býti mrtev.

A vy tušíte, jak to staří rabíni mysleli?

Arnošt Lustig:
Talmud psali takoví pochybovači, kteří na leccos přišli - třeba na to, že na záchodě nemáš nikdy spěchat, i tohle stojí v Talmudu. Všechno ostatní zapomeneš, ale takovéhle poučky si zapamatuješ.

Proč se na záchodě nemá spěchat?

Arnošt Lustig:
Protože se máš uvolnit. Umožnit tělu průchod, aby se vyčistilo. Jako dítě jsem neměl nikdy trpělivost sedět na záchodě, ale dnes už vím, že na tom něco je.

A vy myslíte, že by se snesli v jednom domku Pavel s Fialovou?

Arnošt Lustig:
Ti se snášeli báječně, byli to úžasní kámoši, možná spolu i pekli, i když Květa není na sex... Nebo já vlastně nevím, jak to má, protože mi jednou říkala: „Můj sex, to bylo jedno fiasko za druhým,“ jenomže vedle ní seděl dirigent Libor Pešek a zasvěceně řekl: „Kecáš.“ Květa se nezmohla na odpověď. (Arnošt Lustig dostává dlouhý záchvat kašle.)

Máte bolesti?

Arnošt Lustig:
Bolesti mám - a nenávidím je. Dneska mě třeba bolí břicho, je to nepříjemné. Bolest je špatná. Je neviditelná, nesdělitelná, a když si stěžuješ, vypadáš jako skuhral. Ale nemluvíme trochu moc o nemocech? Vždyť já přece žiju, to je to hlavní! Žít je víc než rakovina. Vůbec třeba nepřemýšlím o tom, že bych si dával věci do pořádku, naopak. Vždyť vidíš, že tady mám bordel, který už ani do pořádku dát nejde. Mým snem bylo uklidit kuchyňský stůl, ale to se mi podařilo jenom z jedné čtvrtiny. I tak to pokládám za životní úspěch.

Asi to už budu muset respektovat.

Arnošt Lustig: Co?

Že se ze všech sil snažíte vytvářet dojem chlapa, který je vlastně v pohodě.

Arnošt Lustig: Já se nesnažím o nic, mně je úplně všechno jedno. Taková je moje povaha - že mi je všecko jedno. Jako v tý písničce. Hele, a už se nebav o nemocech, bejku.

Zažíváte touhle dobou něco opravdu hezkého?

Arnošt Lustig:
Odpovím ti dvěma slovy a tím skončíme. Jsem zamilovanej.

Mluvte vážně.

Arnošt Lustig:
Mluvím vážně. A je to tak krásný, že se všechno ostatní zmenší do velikosti špendlíkový hlavičky.

Jak vypadá zamilovanost ve čtyřiaosmdesáti letech?

Arnošt Lustig:
Stejně, jako když je ti patnáct.

Pepi Lustig:
A byla doba, kdy jsi nebyl zamilovanej?

Arnošt Lustig:
Byla, bohužel.

Kdy?

Arnošt Lustig:
Když už jsi dlouho ženatý, tak to trošku zevšední. Což neznamená, že nemáš toho druhého rád, že nepožívá tvojí nejvyšší úcty... jenom okouzlení už tam chybí. Ale když zamilovaný jsi, tak kam se hrabe rakovina?

I v případě, že není láska opětovaná?

Arnošt Lustig:
Já mluvím o lásce opětované, jinak to nefunguje. Hele, o všem, na co se mě ptáš, by se daly psát romány - a ty chceš, abych ti to vysvětlil dvěma větama.

Jestli jste zamilovaný a vaše láska je opětovaná, tak gratuluju.

Arnošt Lustig:
No tak děkuju a ptej se dál.

Kdyby se stal zázrak a zítra byste měl sílu, kam byste si vyrazil?

Arnošt Lustig:
Do Pařížské ulice, kde je kavárna Barock, a tam bych si dal tři jahodový knedlíky. Jsou pěkně drahý, ale tak dobrý, že nelituješ výdajů. Potom bych se prošel po Staromáku, což je sama o sobě slavnost - jenom bych se díval kolem sebe a procházel bych se, jak dlouho bych to vydržel... A potom bych šel na pivo do Platnéřský, kde mají přechlazenou belgickou Stellu - to je jediné pivo, které se vyrovná plzeňskému. A plzeňského já vypiju tři litry denně; zrovna teď mi Pepi jedno naleje. Že jo? Pak bych si koupil letenku na čtrnáct dní do Ameriky a věděl bych, že život opět fičí ve správných kolejích... Doufám, že se to stane. A že to bude třeba už za dvě neděle.

Co byste dělal v Americe?

Arnošt Lustig:
Zajdeme tam s dětma na pizzu, kterou mají bezvadnou, na to se těším. Češi jsou výborní kuchaři, ale pizzu ještě neumí tak dobře jako Italové v Americe. Já bych sem pozval Italy. Jenom kvůli pizze bych je pozval do Čech!

Tak, a teď už mám poslední dvě otázky, abych vás nevysiloval.

Arnošt Lustig:
Ten je zdvořilej, viď, Pepi? A jak lže!

Máte ještě nějaké sny?

Arnošt Lustig:
Napsat poslední povídku své existence.

Bude něčím výjimečná?

Arnošt Lustig:
Bude, už ji mám tak trochu v hlavě. Určitě vím, že se hlavní hrdina bude jmenovat Gross.

A má to být něco jako umělecká závěť?


Arnošt Lustig:
Ani nápad, žádná závěť neexistuje. Ale bude to o Židovi, který nechce, aby skončila válka. Je to zlý sobec, ale vypadá jako Ježíš Kristus z idealizovaných obrazů, takže mu každý věří... A určitě napiš, že je to patent, ať mi to někdo neukradne.

Když tu povídku nadiktujete Pepimu, už zítra bude hotová.

Arnošt Lustig:
Diktovat neumím. Sám si ji musím napsat na stroji.

Proč na stroji, když máte počítač?

Arnošt Lustig:
Mám počítač a budu mít ještě lepší, ale na stroji píšu, protože mi to úžasně vyhovuje.

Ostatním to komplikuje život - musí po vás texty přepisovat.

Arnošt Lustig:
Když jsi spisovatel, tak jsi bezohlednej -všichni ostatní jsou ti jedno. Zabýváš se jen sebou. Mě baví psát na stroji. A tím končím, tvá Máňa.

Dobře, já taky končím. Nemám dalších otázek.

Arnošt Lustig:
To jsem zvědavej.

Pepi Lustig: Počkej, když se jmenuješ Poláček, nemáš v sobě Žida?

Ne, nemám.

Arnošt Lustig: Že se nestydíš! Tak ahoj, bejku.

Ozývá se zvonek, před domem stojí kolega David Neff. „Přišel fotograf? To je blbý, že mě bude takhle fotit,“ říká Arnošt Lustig. „Tati,“ povídá Pepi, „tak si obleč tričko. A pij už konečně ten čaj, máš tam sirup proti chrchlání...“ David Neff si mýdlem vydrhne ruce a vstupuje do místnosti.

Arnošt Lustig: A ahoj, Neff! Pozdravuj dědečka v nebi!

Vy Davida znáte, nebo vás mám představit?

Arnošt Lustig: Znám. Nazdar, Neff, ty bejku! S tvým dědou Vladimírem a s Hrabalem jsme se jednou pokusili prochcat Niagaru zespoda! A vzpomínám, jak se ptal tvýho dědy konzul: „Proč chcete jet do Ameriky, pane Neff?“ Děda řekl: „Já se chci přesvědčit, že existuje!“ A teď mě chce Neffův vnuk fotit - co mám dělat, abych tam nevypadal zničeně? Bejku, poradíš si? Udělej to co nejrychleji, ale vyfoť mě tak sympaticky jako nedávno Tomáše Töpfera.

Toho fotila Thao.

Arnošt Lustig: Ta šílená Vietnamka?

Naše Thao. Tady David s ní léta žije.

Arnošt Lustig:
Aha... Tak, Poláčku, zase se ptej, nebo mě Neff nikdy nepřestane fotit!

Když vám lékaři řekli, jak vážně jste nemocný, začal jste nějak bilancovat?

Arnošt Lustig:
Ani mě nenapadne - já věřím, že je ke mně osud navzdory všemu příznivej. Co přišlo, mělo přijít a zase to odejde. Takže nebilancuju. Ani nemyslím na smrt. Myslím na Ditu Saxovou, na Miláčka, na svoje knížky. A to je příjemný. Mám pocit, že můj život má ten správný smysl.

A co to je?

Arnošt Lustig:
To nevím, ale cítím se jako ryba ve vodě. Tohle přirovnání lidi vymysleli skvěle, protože vyndej rybu na vzduch a uvidíš, jak se bude mrskat hrůzou... Já ti řeknu, co mě napadlo, když mi diagnostikovali rakovinu: „Musím se chovat jako chlap.“


V PĚTI ČÍSLECH...

18 - Byl duben 1945 a osmnáctiletý Arnošt uprchl z transportu smrti.
1968 - Po invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel nejprve do Jugoslávie, poté žil v Izraeli, roku 1970 se nakonec usadil v USA.
1 - Měl mnoho žen, ale jen jedinou, milovanou manželku. Věra zemřela předloni.
3 - Tři známé knihy: Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Démanty noci, Dita Saxová.
5 - Před tolika lety mu lékaři oznámili diagnózu. Rakovina krve.


ŘÍKÁ SE O NĚM...

… že je lakomý. Možná byl. Nebo se tak projevuje s někým jiným, někde jinde. Mě ale Arnošt vždycky obdaroval - kdysi jsme oslavili naše společné narozeniny (oba jsme se narodili 21. prosince) drahým steakem na jeho účet, tentokrát mi věnoval nové vydání své Dity Saxové s tak krásným věnováním, že se ho stydím komukoli ukázat. A já jsem mu za to přinesl ty vysněné jahodové knedlíky - v Barocku mi je dali zadarmo a popřáli Arnoštovi hodně štěstí.

27.1.2011  Tomáš Poláček - Magazín Mladé fronty DNES str. 6 Rozhovor