Aktuality

A příště, až otočíte poslední stránku…

Redakce (05.08.2013)
A příště, až otočíte poslední stránku… A příště, až otočíte poslední stránku…

Někteří z vás nám občas píší, jak skvělé to musí být, práce s knihami. Nebo alespoň někde poblíž, jak psala jedna paní – klidně i uklízet, ale v nakladatelství. A máte pravdu, je to krásná věc, přijít ráno do kanceláře a být obklopen knihami, mít je vždycky na dosah, moci si v pracovní době přečíst pár řádek…

Na druhé straně, možná si nejedna redaktorka zase občas řekne, že když už pracovat v nakladatelství, pak radši jako uklízečka – odejít s úderem páté, mít večer a víkendy pro sebe, netrápit se uzávěrkami, opožděnými podklady od grafika, nesedět v sobotu do noci nad korekturami textu, který příští týden bezpodmínečně musí do tisku.

Ale nejsou to jen redaktoři, kdo ukrajuje ze svého volného času kvůli práci – je to jako jakási čtecí nemoc, která vás postihne, jakmile se chvíli pohybujete v jejich blízkosti. Kromě toho, samozřejmě chceme vědět, nebo alespoň být schopni odhadnout, jak se která knížka bude čtenářům líbit, takže se všichni snažíme obeznámit se s tituly co nejlépe. Minulý týden jsem potkala jednoho nového kolegu z internetového oddělení – běžel strávit svou polední pauzu do parku se svou čtečkou. Týden předtím mi paní ze mzdového oddělení vyjmenovala, co všechno si s sebou bere na dovolenou – a byla to hezká řádka nových textů, co teprve půjdou do tiskárny. Pak celou budovou proudí novinky a názory a malé války – komu se co líbí a co ne.

Pak třeba někoho míjíte cestou do kuchyňky a mimoděk se zamračíte – takže jí se nelíbil Šmírák? Prý nudný? Vždyť je to skvělý thriller! A tady někdo z oddělení nákupu – tam už prý přečetli toho nového Sparkse, jestlipak je ten román tak dobrý jako Zápisník jedné lásky? Nic přece není lepší než Zápisník jedné lásky! Začnete hledět očima knih… A někdy to není špatné.

HrnečekProtože u nás pracuje celkem hodně lidí, ani po delší době ještě neznáte všechny jménem. Zato si třeba velmi dobře zapamatujete, co kdo řekl o které knížce. Kupříkladu v jedné kanceláři ve třetím patře pracuje jedna paní,co přečetla celého Terryho Pratchetta. Jak jsem se to dozvěděla, srdce mi poskočilo. Náhodou zrovna vím, jak se ta paní jmenuje, ale to indiánské jméno, ta-co-čte-Pratchetta, je už jaksi téměř důležitější. Snad proto, že člověk ví, že by si s ní vždycky měl o čem povídat, a že nadšení z příběhů ze Zeměplochy by bylo oboustranné.

Proč to píši? Je sobota večer, mohla bych dělat spoustu jiných věcí. Ale já bych chtěla, abyste o tom vy, naši čtenáři, věděli – že prožíváme stejná zklamání a stejné nadšení, když jde o knížky. A taky jsem strávila celé odpoledne čtením nového románu Gillian Flynnové a v noci budu psát články k nové Sofi Oksanen. Tak proč se s vámi už teď o něco z toho nepodělit…

Pokud jste četli Ostré předměty, na další dílo od Gillian Flynnové nejspíš také budete zvědaví. Někteří z vás nám psali úplně uchvácení, někteří byli spíš mírně zhnuseni, každopádně se tomuto thrilleru nedala upřít značná působivost, ať už v pozitivním či negativním smyslu.

Gillian FlynnZmizelá je trochu jiná. Kvůli těm šílenostem, co se odehrávaly v předchozím románu, nejspíš budete v napětí hned od začátku, nicméně tento příběh se odvíjí pomaleji, velmi promyšleně a jaksi až hravě. První polovina je především brilantní psychologickou studií dvou lidí po pěti letech manželství, se vším, co k tomu patří. Oba si moc dobře pamatují, jak krásné to kdysi bylo (první polibek v oblaku cukrového prachu, nad ránem kdesi v nejztracenější newyorské uličce, si zapamatujete i vy – je to jako ze starého filmu), ale zdá se, že už nejsou schopni tu lásku v sobě vzkřísit a nést dál. Příběh je vyprávěn střídavě z pohledu Nicka a Amy, a to velmi živě, místy trochu provokativním, nekompromisním stylem.

Do vzpomínek na sladkou minulost i komentářů smutné přítomnosti Flynnová obratně přimíchává náznaky, stopy, vodítka. Několikrát si nejspíš pomyslíte, že už víte, kam Amy zmizela, nebo vám dokonce proběhne hlavou ta bláhová myšlenka, že to nakonec bylo celkem snadné uhodnout. A budete se mýlit.

Knihu se prý chystá zfilmovat David Fincher, režisér filmů jako Klub rváčů či Sedm. A určitě by z toho mohl být skvělý thriller. Ale… Každý čtenář moc dobře ví, co všechno se do filmové verze nikdy nemůže vtěsnat. No a tady je těch malých vnitřních proměn, skrytých smutků i nostalgie tolik, že ať by ten film byl sebezdařilejší, nejspíš se vám v kině jednoduše začne stýskat po knize.

TalinnNovou Sofi Oksanen jsem od pana redaktora Jůzla dostala už asi před měsícem, na textu se ještě skvěl původní název – Kun kyyhkyset katosivat. Čas ztracených holubic. Co skrývají ta tři slova? Anotace, ač krátká, prozrazuje mnohé – i v tomto románu se Oksanen věnuje historii Estonska, mistrně vykresluje zejména postavu Edgara, který podle režimu velmi promptně převléká kabát a neštítí se pošpinit vlastní rodinu, aby si pro sebe zabezpečil pohodlné místečko na výsluní – typ, jaký by se nejspíš snadno našel v dějinách každého národa.

Autorčina práce s historickými prameny je obdivuhodná. Pokud vám to zní poněkud suše, buďte si jisti, že kniha vás nudit nebude. Konec konců, nejedná se o traktát, ale o propojené osudy několika postav. Jednoduchý lidský příběh. Uvedu jednu ukázku, jednu z mých oblíbených částí – Juudit, která marně toužila po štěstí po Edgarově boku, ho konečně nachází ve vztahu s někým, koho by měla vnímat jako nepřítele. A ten vztah nejspíš nemůže trvat věčně. Jednoho večera se Juudit vrací do toho velkého domu, do míst, které mohla právem nazývat svým domovem. Tady na ni čeká ten, jehož zradila.

„Pojď se mnou,“ zašeptala Juudit. „Uteč se mnou pryč odsud, pryč od toho všeho.“
Hellmuth neodpověděl, vlekl ji mlčky, Juudit se vzpouzela, nohama se zachytávala o židle a stoly v salonku, židle se kácely, koberec se shrnul, zkamenělé sklady závěsů se rozpadly, váza se zřítila na podlahu, fíkus se překotil, Juudit upadla, Hellmuth spadl s ní, jejich těla v pádu splynula a oni odpluli na slzách.


To odplouvání na slzách, to by mohla být příliš laciná romantika, ale v kontextu není ani omylem. Kromě toho tou větou končí kapitola a Oksanen vás nechá ještě chvíli tápat, než vám prozradí, jak to s nimi nakonec dopadlo.

KnihaKdyž si takhle v práci přečteme něco, co se má na pultech knihkupectví objevit až za měsíc, zbývá nám už jen trpělivě čekat, až to bude venku, až si to přečtete i vy – a snad se i podělíte o názor. Na to poslední se obzvlášť těšíme. Klidně pište i uprostřed noci, budeme rádi. Pište na facebook nebo rovnou na stránkách e-shopu do komentářů u titulu. Druhá možnost je ještě lepší – pak se totiž na váš názor můžou podívat i ostatní čtenáři, třeba když právě váhají, zda knihu koupit nebo ne. Tímto bych zrovna poděkovala paní Šamánkové – neznáme se, ale já vaše komentáře čtu, podivuji se, kolik toho během týdne stíháte přečíst, i tomu, jak široký máte záběr.

Ale jistě je vás víc. Takže až zase něco dočtete, napište nám – všechny názory pečlivě sledujeme a co je třeba, přeposíláme i redaktorům, aby byli v obraze. Jenom vulgární výrazy pochopitelně mažeme, a komentáře typu „Otravaaaaa“ u gramatických cvičení z češtiny a jiných učebnic nás taky spíš uvádějí do rozpaků…

Nashledanou u dalších knížek!

s pozdravem
Míša :)


Nakladatelství Euromedia
bux.cz